Vztah s Vietnamcem, 6.díl: Otázky a odpovědi
Dostávám od vás docela dost otázek, které se týkají vztahu s Vietnamcem/Vietnamkou - a tak jsem se rozhodla další díl seriálu "Vztah s Vietnamcem" věnovat právě odpovědím na nejčastější otázky.
Fotka pořízená na jedné z nejdůležitějších slavnostní buddhistického roku - na oslavě Vu Lan 2016. Na této slavnosti se uctívají a vzpomínají zemřelí i stále žijící předci. Na fotce předávají potomci svým starým rodičům čaj a děkují jim za to, co pro ně v životě udělali.
1) Co na to říká jeho rodina? Přijali tě?
Přijali a řekla bych, že mě mají už dokonce i rádi, ale nebudu lhát, že to bylo vždy jednoduché. S naším vztahem jsme se skrývali asi tři roky, občas mě jeho mamka někde viděla, nicméně jsem byla partnerova spolužačka na střední škole (a později i na vysoké), takže většinou jsme to zahráli na to, že jsem mu třeba donesla učení - a že jsme jen kamarádi. Asi po třech letech začalo rodině docházet, že asi nebudu jen kamarádka, když se u nich vyskytuji čím dál tím víc. Nikdy jsem nebyla oficiálně představena jako přítelkyně, to nevím, jak by rodiče rozdýchávali. Když jsme spolu byli čtyři roky, začali to pomalu vstřebávat a myslím, že úplně se tím srovnali, když jsme spolu byli asi pět let. To jsem pak s rodinou partnera jela i do Vietnamu a poznala širší část rodiny - a celý měsíc jsem s mamkou přítele spala na jedné manželské posteli, takže jsme si snažily povídat a myslím, že jsme se tehdy docela sblížily. Nicméně i ve Vietnamu jsme všem příbuzným s partnerem tvrdili, že jsem jen kamarádka a že jsem do Vietnamu přijela fotit a psát na blog o cestování. Ale myslím, že nám to tehdy nikdo nevěřil :-D.
Teď už o našem vztahu vědí všichni. A všichni se s tím srovnali, některým to možná trvalo déle, ale cítím, že teď už je to v pohodě - a jak říkám, cítím, že mě mají rádi. Myslím, že je to i proto, že jsem jim ukázala, že jsem ochotná se učit, jsem tvárná, snaživá, dokážu se chovat, upřímně chci poznat jejich kulturu, protože mě opravdu upřímně zajímá, a nehodlám nikoho měnit k obrazu svému.
2) Je jednodušší být Češkou a chodit s Vietnamcem a nebo být Čechem a chodit s Vietnamkou?
Jak v čem. Ono je to ve Vietnamu totiž tak, že žena "připadá" po sňatku do rodiny muže. Pokud tedy Vietnamka chodí s Čechem, tak mají rodiče často pocit, že ji ztrácí, že ztrácí kořeny, protože jejich děti už budou spíš Češi. Samozřejmě, že nechtějí dát svoji dceru jen tak někomu, ale podle mě pokud kluk ukáže, že je poctivý, šikovný, pracovitý a že se o jejich dceru dobře postará, tak s tím už nemají problém. Statistika také říká, že manželství Čecha a Vietnamky vydrží ve více případech, než manželství Češky a Vietnamce. Podle mě je to tím, že Vietnamky jsou obecně trošku více přizpůsobivé. (Samozřejmě jak v čem a jak kdy - a co se týče Vietnamek narozených v ČR, tak to si myslím, že už mají smýšlení hodně podobné Češkám a nehodlají se podřizovat muži... Možná proto tolik Vietnamek hledá českého partnera)
Pokud začne chodit Češka s Vietnamcem, tak se vlastně "dostává do vietnamské rodiny". Po svatbě "připadá" do rodiny muže, takže jsou Vietnamci velmi opatrní, koho si do rodiny "přitáhnou". Pokud chce Češka chodit s Vietnamcem, musí se, podle mě, přizpůsobit trochu víc, než Čech, který chodí s Vietnamkou. A pokud to dokáže, pak za odměnu dostane rodinu, která by za ni dala ruku do ohně. Opravdu - mám kolem sebe spoustu lidí, kteří by se za mě bili - a to s partnerem zatím ani nejsme manželé.
3) Plánujete svatbu? Bude to česká nebo vietnamská svatba?
Plánujeme. Já českou svatbu nikdy nechtěla, takže typická česká svatba padá (ještě že tak!). Moje "skorotchyně" si vietnamskou svatbu přeje a mi to nijak nevadí, když si to zorganizuje a já s partnerem s tím nebudeme mít žádné starosti (hohoho). Já hlavně nemusím organizaci takovýchto velkých akcí, takže pokud to někdo zorganizuje za mě, tak je mi to jedno, postavím se, kam mi řeknou - a mým jediným úkolem bude se usmívat a dobře vypadat, to bych mohla zvládnout :-D.
Takže si myslím, že nakonec budeme mít svatby dvě, obě vietnamské - jedu tady v ČR, kde budou pozváni moji čeští hosté (ale jsem schopna napočítat maximálně třicet Čechů, zatímco maminka přítele plánuje pozvat 400-1000 Vietnamců - takže se tam moji hosté úplně ztratí :-D ), a jednu ve Vietnamu. Co se týče svatby ve ČR, pravděpodobně by měla být moderována dvoujazyčně, takže by to neměl být problém.
4) Byla jsi někdy ve Vietnamu? Budeš se tam stěhovat?
Ve Vietnamu jsem byla v roce 2013 a další návštěvu plánujeme na příští rok, tedy na rok 2017. Vietnam miluju. Trvale žít bych tam ale nechtěla, ono to tam je přece jenom všechno o něco složitější. Navíc já i partner máme školy tady v ČR, odborné znalosti máme tedy jen v češtině, popřípadě v angličtině. Ve Vietnamu by byl problém se prosadit, tady si můžeme vydělat mnohem víc a můžeme tady žít na vyšší úrovni. Navíc já jsem dost vázána na rodinu a nechci se odstěhovat ani do jiného města, natož 12 000 km daleko. Ve Vietnamu tedy trvale žít nechci. Ale pokud by to někdy situace dovolila, tak si třeba dokážu představit, že bych tam trávila pravidelně třeba třetinu roku.
5) Učíš se vietnamsky? Jak?
Horko těžko. Učím se, ale upřímně to pro mě vůbec není jednoduché. Momentálně se nejvíce učím z knížek Tiếng Việt Vui a Quê Việt (ke stažení jsou na stránkách www.tiengvietonline.com.vn). Jinak se ještě učím přes duolingo.com (pokud se taky učíte nějaký jazyk přes duolingo, klidně si mě přidejte, můžeme se hecovat - překvapivě i tam mě najdete pod přezdívkou "Hogreta"). V poslední době taky poslouchám vietnamské písničky a sleduju vietnamská videa, například sleduju kanál Kem Xôi TV na youtube - videa jsou vtipná, namluvena severním dialektem, hovorovou vietnamštinou (tedy takovou, kterou potřebuji) a hlavně mají ke většině videí vietnamské titulky, což je super. No, a jinak tedy zase začnu chodit s malými vietnamskými dětmi na vietnamštinu, bývá to každou sobotu dvě hodiny, nicméně děcka jsou to malá, nevydrží se tolik soustředit a moc se toho za tu hodinu neprobere. Gramatika se třeba nebere téměř vůbec, děti se spíš učí číst a psát - a já bych spíš potřebovala mluvit a poslouchat. Nicméně je to lepší, než nic, alespoň jsem zase o něco více v čistě vietnamském prostředí.
A pak jsem ještě na stránkách memrise.com založila kurz vietnamštiny pro Čechy "Vietnamština pro začátečníky": (http://www.memrise.com/course/1160414/vietnamstina-pro-zacatecniky/), ale už jsem se tomu dlouho nevěnovala. Nicméně nějakých osm lekcí jsem tam vyplnila a mám v plánu tam i další lekce přidávat.
Jinak jsem zmiňovala nějaké zdroje k učení vietnamštiny i tady na blogu, konkrétně ve článcích "Materiály k vietnamštině na internetu" a "Materiály k vietnamštině 2".
6) Jak tě přijala vietnamská komunita?
Překvapivě docela dobře. Ale stejně jako u rodiny partnera musím říct, že to přijetí samozřejmě nebylo hned. Ale časem si zvyli, poznali mě a teď si myslím, že mě 90% ostravské vietnamské komunity bere a má rádo. Všichni se ke mně chovají moc dobře, nemůžu říct nic jiného. Těch deset procent si nechávám pro ty, kteří se ke mně chovají hezky a nikdy by proti mě přede mnou nic neřekli, ale za zády mě pomlouvají a nesouhlasí se vztahem mě a mého přítele - nejsem naivní, abych si myslela, že nikdo takový neexistuje. O nikom takovém sice nevím, ale je mi jasné, že ne všechno vždy Vietnamci dávají najevo. Pro mě je ale důležité, že kdekoli se objevím, tak se ke mě lidé chovají hezky a přátelsky, takže s nimi nemám žádný problém.
V poslední době se docela bavím s předsedou Vietnamského spolku Moravskoslezského kraje a Ostravy a i když si myslím, že ve skrytu duše zrovna on patří k těm, kteří odmítají míšená manželství a mají občas trošku zkreslené názory na Češky, tak zrovna on mě v poslední době docela "prosazuje" a snaží se se mnou spolupracovat. Takže mu občas pomáhám s nějakými překlady pro český tisk. Taky vlastně nechybím na žádné vietnamské akci a třeba teď na oslavě vietnamského dětského dne (Tết Trung Thu), která se konala 10.9.2016, jsem dostala roli "překladatele" - celou dobu jsem seděla vedle hejtmana Moravskoslezského kraje Miroslava Nováka (který byl čestným hostem) a vedle předsedy výboru pro národnostní menšiny v Moravskoslezském kraji a jeho manželky (taky čestní hosté) - a snažila jsem se jim překládat z vietnamštiny (chachacha), vysvětlovat tradice, zvyky a tak... Musím říct, že mě to docela baví a ráda se v takových akcích, kdy se vietnamská komunita představuje Čechům, angažuji.
Vietnamský dětský den (Tết trung thu) 2016. Já sedím vedle hejtmana Moravskoslezského kraje a vedle předsedy výboru pro národnostní menšiny v Moravskoslezském kraji (a jeho manželky) - a překládám... já... :-D :-D :-D
Fotka z červencového festivalu "Prolínání kultur" v Karviné
7) Jakým jazykem spolu s přítelem mluvíte? Jakým jazykem mluvíš s jeho rodinou? A jakým jazykem budou mluvit vaše děti?
S přítelem mluvíme česky. S jeho rodinou mluvím vietnamsko-česko-rukama-nohama. Jakože ano, jeho rodina žijící v ČR nějaké základy češtiny má, ale na nějaké hluboké povídání to opravdu není. Snažím se tedy učit vietnamsky, protože chci rozumět rodině partnera a chci si s nimi povídat. Chápu, že padesátiletý člověk už se lusknutím prstu nový jazyk nenaučí a jsem ráda, že se alespoň snaží. A taky chci rozumět vlastním dětem. Tím se dostávám k poslední otázce - doufám, že naše děti budou mluvit oběma jazyky. Já na děti budu mluvit česky. Ještě nevím, jestli bude chtít partner na děti mluvit vietnamsky nebo česky, nechám to na něm, každopádně minimálně rodina ze strany partnera bude na děti mluvit vietnamsky, takže fakt doufám, že zvládnou oba jazyky. Pro mě je to výzva - chci se naučit vietnamsky dříve, než na mě vietnamsky budou mluvit moje vlastní děti.
8) Ve Vietnamu je běžné, že manželka žije s manželem v domě jeho rodičů. Budete i vy bydlet s tchyní a tchánem?
Ze začátku ne, máme vlastní byt (ve kterém jsou momentálně nájemníci, protože ještě studuji), ve kterém budeme ze začátku bydlet sami. Ale pokud někdy v budoucnosti třeba postavíme baráček napůl s rodiči partnera, pak budeme bydlet s rodiči partnera. Mi osobně to nijak nevadí, mamku od přítele mám moc ráda - mám jen jednu podmínku - a to jsou alespoň trochu oddělené prostory, protože vím, že když žijí dvě nebo tři generace v jednom bytě, tak to nedělá dobrotu. A já si nechci ničit hezké vztahy, které máme, navíc potřebuju trochu soukromí. Pokud se ale domluvíme třeba tak, že tchánovci budou mít spodní patro a my horní, pak si to představit dokážu. Ale jak říkám, to je docela daleká budoucnost, ze začátku budeme bydlet sami.
A i ve Vietnamu se v poslední době od "tradice" bydlení s rodiči partnera docela opouší. Pokud je prostor, tak se mladí nastěhují, pokud prostor není, tak třeba dostanou nějaký byt ve městě, kde už bydlí sami. Pokud má rodina třeba tři čtyři syny a všichni mají manželky a rodiny, tak to by ani nebylo reálné, aby v jednom domě bydlelo tolik lidí.
9) Jak to je s náboženstvím ve Vietnamu? Je tvůj partner věřící? A jeho rodiče? A co ty?
Ve Vietnamu je nejrozšířenějším náboženstvím jakási směsice buddhismu, konfucianismu, taoismu a uctívání předků-duchů. Více o náboženství ve Vietnamu jsem psala zde: http://hogreta.blog.cz/1308/stripky-z-vietnamu-2-dil-nabozenstvi. Můj partner věřící není, ale myslím, že uznává podobné principy, jako já. Já se o buddhismus začala zajímat vlastně ještě dříve, než jsem partnera poznala - pamatuju si, jak jsem si o buddhismu půjčila v knihovně svoji první knížku - to mi bylo asi deset let. Takže když jsem se dostala do rodiny partnera a zjistila jsem, že jeho maminka chodí na různé buddhistické mše, byla jsem nadšená a projevila jsem zájem na tyto akce chodit taky. Od té doby chodím s mamkou přítele na buddhistické mše a různé akce. Partner a ani otec partnera na tyto akce nechodí. Já tam chodím naprosto dobrovolně a vlastně to bylo z mojí hlavy, že bych tam mohla taky chodit. Nikdy mě nikdo z rodiny partnera do žádného náboženství nenutil - to zmiňuji jen tak pro pořádek.
Můj partner tedy věřící není, nicméně si myslím, že chová jakousi přirozenou úctu k náboženství jeho rodičů - například jsem ho viděla, když ve Vietnamu dával něco na oltář, že se se sepjatýma rukama předtím poklonil. Ale věřící není. Rodiče partnera tedy vyznávají náboženství, které je jakousi směsící buddhismu, konfucianismu, taoismu a uctívání předků-duchů. Jeho maminka je věřící o něco víc, než tatínek. Ale jako správná vietnamská rodina samozřejmě mají ve své domácnosti oltářek k uctívání zemřelých. A já? Já nejvíce tíhnu k buddhismu, ani ne tak k konfucianismu, taoismu nebo uctívání předků-duchů. Buddhismus mě zaujal nejvíce a tak, pokud se mi naskytne příležitost navšívit jakousi buddhistickou akci, neváhám. Nicméně nevím, jestli se mohu nazvývat "buddhistou". Ono je to totiž trošku složitější. Ano, o buddhismus se zajímám, pár knih jsem přečetla, medituji, navštívila jsem i pár buddhistických svatyní a chrámů... Nicméně například nemám žádného buddhistického učitele a nijak do hloubky buddhismus nepraktikuji (opravdu nemedituji hodiny denně, ani se nedokážu vzdát materiálních věcí atd.), takže si myslím, že "buddhistou" se nazvývat nemohu. Ale co, vždyť je to jen nálepka.
10) Narodil se tvůj přítel ve Vietnamu nebo v ČR? Je víc Vietnamec nebo Čech? Umí víc vietnamsky nebo česky?
Můj přítel se narodil ve Vietnamu, většinu dětství prožil tam a chodil tam i pár tříd na základní školu. Takže podle mě je spíš Vietnamec, než Čech (ještě, že tak!), ale z druhé strany mi přijde, že je takový dost myšlenkově pokrokový Vietnamec. Nicméně vietnamsky, většinou narozdíl od Vietnamců narozených tady v ČR, umí dobře a umí i číst a psát, což Vietnamci narození v ČR už často neumí. Co se týče češtiny, česky umí opravdu dobře. Když před pár lety mluvil s cizími lidmi a byl nervózní, tak se trochu zadrhával a občas hledal slova - a z jeho projevu šlo poznat, že je cizinec. Nicméně v poslední době se mu čeština podle mě zlepšila na úroveň rodilého mluvčího, už dokáže mluvit i s cizími lidmi bez zadrhávání. Myslím, že mu hodně pomohlo, že je "nucen" v práci mluvit s autoritami a před mnoha lidmi (a to jak česky, tak anglicky) - tak si víc věří, vystupuje sebevědoměji a méně zadrhává.
A pak přicházejí dotazy, které, pokud máte vztah s Vietnamcem, vás budou přímo pronásledovat a velmi brzo vám začnou lézt na nervy, protože jsou prostě hrozně hloupé a hlavně je to FURT dokola. Odpovím na ně tedy teď a kdykoli, kdy se mě na něco takového ještě někdo někdy zeptá, odkážu ho sem (nebo někam jinam? :-D ). Ne, opravdu, prosím, už se mě na to neptejte. Fakt prosím.
1) Ťing ťang ťong - řekl jsem něco?
Ne neřekl. Maximálně to, že jsi naprostý idiot. Ne, to jako vážně - to si opravdu může někdo myslet, že všechna nějak automaticky vygenerovaná slova mají svůj význam ve vietnamštině? Vždyť Vietnamci ani nemají písmeno "ť". Severovietnamci podle mě "ťing ťang ťong" ani nedokážou vyslovit, písmeno "ť" prostě neznají a v žádném jejich slově ho ani nevyslovují.
2) Můžeš mi sehnat marihuanu?
Docela mě překvapuje, že i v dnešní době si tolik lidí myslí, že co Vietnamec, to pěstitel marihuany. Nedívejte se tolik na televizi. Ano, jsou Vietnamci, kteří marihuanu pěstují, ale opravdu to neznamená, že když na ulici potkáte Vietnamce, tak že má určitě ve sklepě pěstírnu. Já osobně neznám nikoho, kdo by pěstírnu měl a vědělo by se to o něm - a to Vietnamců znám opravdu hodně. Takže bohužel, marihuanu vám opravdu neseženu, sama jsem ji vlastně poprvé "vyzkoušela" teprve tento rok - a to legálně, koupila jsem si semínka marihuany v Nizozemsku. Ale nic z toho nebylo, marihuana mi chcípla, než dosáhla alespoň jakési velikosti.
3) Je pravda, že mají Vietnamci malé penisy?
Jdu se zastřelit. Na tohle se ptají snad úplně všichni. Je zajímavé, že najednou je zrovna tohle to, co lidi považují za zásadní. Vždycky, když se mě někdo na něco takového zeptá, tak mě první napadne, že se až příliš kouká na porno. Já vám nevím, ale já tedy moc nahatých Vietnamců neviděla :-D. Z toho, co jsem viděla, si ale opravdu a vážně nemůžu udělat závěr, že Vietnamci mají malé penisy.
Ano, možná mají asiaté průměrně menší penisy, protože jsou průměrně menší vzrůstem a tělesnou konstitucí. Víte ale, co to znamená "průměrně"? To znamená, že někteří menší, ale klidně někteří i větší. To je ale překvapení. Víte o tom, že asiaté mají průměrně větší mozkovnu, než my běloší? Víte, že asiaté mají průměrně vyšší IQ než běloši? Víte, že my běloši jsme nejchlupatější rasa? A že ze všech ras máme nejvíce potních žláz? Všechno tohle jsou fakta, v průměru to tak prostě je, ale i tak to přece neznamená, že zrovna ty konkrétně jsi hloupý, chlupatý a smradlavý.
4) Jíte doma psy? A co kočky?
Ne, nejíme.
5) Jedla jsi někdy psa?
Jedla, ve Vietnamu. Může vám to připadat všelijak šílené a hrozné, ale ve chvíli, kdy jsem psí maso jedla poprvé, jsem na to fakt nemyslela. Poprvé jsem psí maso jedla u jedné fakt chudé rodiny na vesnici, děti tam běhaly po dvorku boso a jedno mělo i nafouklé bříško. Žili v podmínkách, které si málokdo z nás dokáže vůbec jen představit. Tihle lidé si vlastně "urvali od huby", aby pohostili jakousi bělošku (věřím, že viděli bělošku poprvé v životě) - a já jsem měla říct co? "Sorry, ale tohle žrát nebudu"? V té chvíli mi upřímně bylo líto spousty věcí, těch lidí, těch dětí, těch osudů... Ano, na lítost k tomu pejskovi jsem si, s ohledem na situaci, opravdu ani nevzpomněla.
Abych to vysvětlila. Tihle lidé, o kterých mluvím, měli na dvorku fenu, která byla domácí mazlíček a hlídač (a nikdo z nich by ji nikdy neublížil), nicméně jak to na vesnicích chodí, tak měla každý rok štěňata. U nás na vesnicích se ještě před dvaceti lety štěňata a koťata topila (a netvrďte mi, že ne, sama jsem to na vesnici v dětství zažívala). Oni štěňata netopí, oni je porazí a snědí. Nemyslím si, že ta štěňata mají zase tak hrozný osud. Od narození běhají po zahradě nebo po dvorku, mají se mnohem lépe, než jateční zvířata u nás v ČR. Žádné klece. No, a když přijde jejich čas, tak je prostě utratí a uvaří. A ještě z toho mají užitek. Ne, když si to tak zesumarizuju, tak na tom nevidím nic horšího, než na našich jatkách.
Jak chutná psí maso? Já moc nemusím tučnější maso - a maso, ke kterému jsem se dostala, mělo pořádný kus tuku a kůže - takže tohle opravdu není můj šálek čaje. Ale není to žádná hrůza, jedla jsem už mnohem horší a hnusnější věci.
6) Podávají Vietnamci ve svých restauracích psí maso?
Psí maso je ve Vietnamu opravdová specialita. Jedná se o hůře dostupné a v restauracích i poměrně drahé jídlo. Kdyby se nějaký Vietnamec dostal v ČR ke psímu masu, tak si ho sežere sám, nechápu, proč by ho měl nabízet Čechům. A ještě ho vydávat třeba za vepřové nebo hovězí maso (kor když samotné psí maso je nelegální a jeho cena na černém trhu je určitě mnohonásobně vyšší, než cena vepřového nebo hovězího). Proč by to v restauracích dělali? Aby se za rohem mohli smát "haha, hloupý Čechu, žereš psa"? No, to těžko. Můžu vás uklidnit, že žádný Vietnamec, který to má v hlavě v pořádku, by se psím masem na nějakého Čecha v restauraci fakt neplýtval. Kdyby se dostal ke psímu masu, snědl by ho sám.
Další díly seriálu "Vztah s Vietnamcem": Další články, které by vás mohly zajímat: |
Co by vás ještě zajímalo?
Máte ještě nějaké otázky, na které jsem ve článku neodpověděla?
S jakými otázkami ještě setkáváte ve vašem vietnamsko-českém vztahu?
Napište a zeptejte se v komentářích :)
Komentáře
Okomentovat