Bydlení až po svatbě?
V dnešní době něco prakticky nepředstavitelného, před pár desítkami let běžná realita. Před svatbou jsem ze všech stran poslouchala, ať si zkusíme spolu bydlet, že přece nebudu kupovat zajíce v pytli, že je prostě nutné zkusit, jestli nám to spolu půjde. Navzdory tomu všemu jsem s manželem začala bydlet až po svatbě. Co nás k tomu vedlo a jak jsem celou tu situaci vnímala já?
Nežiju "na zkoušku"
Mně osobně se moc nelíbí trend "žití na zkoušku". "Udělejte tohle, abyste si vyzkoušeli váš vztah." "Udělejte tamto, abyste vyzkoušeli, zda vám to vydrží." "Bydlete spolu, ať si to vyzkoušíte - a když to nepůjde, no tak se prostě rozejdete." Nevím, prostě se s takovým vnímáním světa neztotožňuji, nechci žít na zkoušku. Nechci si všechno jen "zkusit", abych pak mohla vesele zase vycouvat. Přijde mi, že se lidé čím dál tím více něčeho bojí. Já svého manžela miluju, nepotřebuji si zkoušet, jestli s ním chci žít. Chci s ním žít, i bez zkoušky. A musím říct, že jsem ani na chvíli nezapochybovala o tom, jaké to společné bydlení bude a jestli nám to bude "klapat". Byla jsem si naprosto jistá tím, že nám to klapat bude, jen okolí se mě snažilo přesvědčit, ať si to "vyzkoušíme". Okolí, které do našeho vztahu nevidělo.
"Vždyť se vůbec neznáte, dokud spolu nebydlíte!"
Paradoxně mi tohle většinou říkají lidé, jejichž vztah trvá maximálně tři čtyři roky. Já si manžela brala po deseti letech vztahu, věřte mi, že ho znám opravdu dobře. Chodili jsme spolu do stejné třídy na střední škole, chodili jsme spolu do stejné skupiny na vysoké škole, pracujeme ve stejné firmě. Od šestnácti let se vídám s manželem minimálně 5x týdně a vidím ho v situacích, ve kterých bych ho ani při společném bydlení neviděla. Navíc jsme za tu dobu spolu prošli různými situacemi, ať už jsme sdíleli těžké chvíle, tak i ty dobré. Museli jsme si náš vztah "vybojovat", protože pro okolí i partnerovu rodinu byl náš vztah ze začátku nepřípustný. Cestovali jsme spolu. Společně jsme museli řešit malé i velké věci. Nemyslím si, že bych ho jako člověka poznala lépe, kdybychom spolu sice trávili noci ale jinak každý chodil do jiné školy/práce, řešil v osobním životě jiné věci a potkávali se doma jen večer.
Svatba jako nová životní etapa
Kdysi jsem četla článek, podle kterého u mnoha párů nastává po svatbě krize, protože manželství nenaplní jejich očekávání. Myslí si, že se jim v životě něco změní, že po svatbě to bude "jiné", ale ono to jiné prostě není. Prostě spolu žijí, mají se rádi, vezmou se, a pak spolu žijí stejně, jako spolu žili před tím a rádi se mají pořád stejně jako předtím. Svatba v jejich životech nic nezmění. Pro mě s manželem ale svatba byla sakra přelomový krok, v našich životech se změnila spousta věcí a po svatbě jsme spolu mohli zažívat opravdové líbánky, protože jsme konečně mohli být spolu. Po svatbě začala úplně nová etapa našich životů.
Odvedení k oltáři
Je to sice jen taková malá blbost, ale líbí se mi, že mě můj otčím opravdu odvedl k oltáři a "předal" mě mému muži. A že to prakticky nebylo jen tak "na oko", ale že to bylo doopravdy. To odvádění k oltáři a předávání ženichovi mi u párů, které spolu před svatbou bydlely, přece nějak nedává smysl. Přijde mi zvláštní, že by mě měl otec, se kterým už léta nebydlím, odvést k oltáři a "předávat" mě muži, se kterým už léta bydlím. Vždyť už mě prakticky dávno "předal".
Bydlení je nejlepší zkouška vztahu
To si tak úplně nemyslím. S partnerem sice bydlím jen něco málo přes půl roku, ale už jsme zažili spoustu situací, které byly mnohem větší zkouškou. Ať už jsou to třeba osobní neúspěchy, kdy mi manžel byl vždy oporou, tak především životní úspěchy. Vypadá to podivně, ale já si vážně myslím, že osobní úspěchy často s partnerstvím zamávají více, než ty neúspěchy. Být tomu druhému oporou, když se mu něco nepovede, je podle mě mnohem jednodušší, než mu být podporou, když se mu daří a mě tím "zastiňuje". Strašně moc si na svém muži vážím toho, že mě vždycky bezmezně podporoval a dokázal se radovat mými úspěchy se mnou. Vždycky mě podporoval ve studiu, přestože sám vysokou školu nedokončil. Vždycky mě podporoval v práci, přestože vydělávám trochu více než on. Nikdy mi to nedal sežrat, nikdy jsem neměla pocit, že by to nějak zraňovalo jeho ego.
Stejně tak si myslím, že hodně dobrá zkouška vztahu je společná stavba či rekonstrukce. Ono je totiž strašně jednoduché pohádat se u výběru kachliček, protože prostě každý člověk má trochu jiný vkus. Navíc se v tom točí dost velké peníze a je dost obtížné za tyhle velké peníze dělat kompromisy a nemít všechno přesně tak, jak si to člověk vysnil a představoval.
Dále si myslím, že společné cestování i nějaká delší dovolená je dost dobrá zkouška vztahu. Oba partneři totiž nemají na starosti nic jiného než odpočívat a nic nedělat. Nic se nemusí řešit - a to právě bývá kámen úrazu. Být 24h denně s tím druhým člověkem a nemít co řešit a nuceně odpočívat, to mnohým lidem prostě vleze na mozek. Pak se lidé dokážou pohádat i o tom, jestli odpoledne půjdou na pláž a nebo zůstanou u bazenu.
Články, které by vás mohly zajímat:
|
Na závěr bych chtěla říct, že nikomu bydlení až po svabě nevnucuji - a asi kdybych s partnerem byla třeba jen dva roky, taky bych si ho před společným bydlením nevzala. Jen jsem vám chtěla ukázat i jiný úhel pohledu, protože si myslím, že v dnešní době moc lidí, kteří to mají jako my dva, není. A očividně to taky jde :).
Tento komentář byl odstraněn autorem.
OdpovědětVymazatMy jsme teda naopak se ženou začali spolu bydlet hodně brzy. Jako dokonce nás od toho pár "zlých" jazyků odrazovalo, že se pořádně neznáme. Ale prostě jsme si sedli na první dobrou, tak nebylo moc o čem diskutovat. Máme rádi stejné věci. Dokonce třeba i nuru masáže. Ona z pozice masérky, já jako klienta. Ono se to nezdá, ale i tyto věci jsou prostě pro vztah, a hlavně pro fungující vztah, velmi důležité.
OdpovědětVymazat