Vesmír

Vesmír je pro mě, asi jako pro každého, jedna obrovská záhada. Pořád se hovoří na témata nekonečnosti vesmíru, pořád se střetává věda s vírou. Jaký názor na to mám já?

Ano, myslím si, že je vesmír nekonečný. My lidé jsme velmi nedokonalí tvorové na to, abychom pochopili něco tak abstraktního jako je nekonečno. Všechno potřebujeme zvážit, změřit a strčit na časovou osu. Jenomže všichni z hodin fyziky už víme, že čas, stejně jako všechno ostatní, je prostě relativní. Všechny míry i čas jsme si vymysleli proto, abychom si zjednodušili život, ale je to něco, co ve vesmíru vlastně skoro neexistuje. Ve vesmíru funguje především gravitace a "přitažlivost". Neustále na sebe různé planetky svými gravitačními silami působí, různě se přitahují, odtahují, scházejí, rozcházejí a pohlcují.

Pořád máme pocit, že někde vesmír musí začínat a končit, stejně tak máme pocit, že musel někdy vzniknout a někdy zanikne. Jenomže kdyby vesmír nebyl nekonečný, tak co je za ním? Další vesmír? A co je za tím dalším vesmírem?

Na pochopení nekonečna jsme se evolucí ještě nedostali. Pes dokáže pochopit povely, ale nedokáže pochopit svoje "já" - svoji existenci. Slon už možná svoji existenci pochopit dokáže, ale v oblasti sčítání má pořád ještě mezery. Šimpanz vám možná i něco sečtě, ale jak po něm budete chtít rovnici kuželosečky, tak na vás bude jen nechápavě zírat. Nemyslím si, že jsou lidé nejdokonalejší bytosti ve vesmíru. Nekonečno ještě pořád pochopit nedokážeme.

Pokud bychom náš mozek přirovnali k výkonému počítači, pak by, při snaze pochopit nekonečno, prostě shořel. Někteří lidé, aby se nemuseli otázkou nekonečna zabývat, prostě řeknou "Bůh". Toho posadí na začátek i na konec všeho. Chápu to, neodsuzuji to - řekla bych, že se možná jedná i o nějakou formu pudu sebezáchovy. Mají tím otázku nekonečna jasně vyřešenou, mozek "neshoří". Jenomže pro mě je tohle vysvětlení asi příliš jednoduché na to, abych mu dokázala věřit. Pokud někde je nějaký "Bůh", tak to určitě není ten Bůh, kterého si představujeme. Možná je to jen nějaká forma energie, která nad námi drží ochranou ruku? Nebo nedrží?

Jestli věřím na mimozemskou formu života? Ano, věřím. Když se na to člověk podívá kolem a kolem, my k životu zase tolik nepotřebujeme - potřebujeme pouze přijatelnou teplotu, kyslík a vodu. Možná ještě nějakou přiměřenou gravitaci, ale to by se možná dalo řešit nějakými "přísavkami". Kolik je ve vesmíru podobných "slunečních soustav" jako je ta naše? Milióny? Miliardy? Víc? Nekonečno? Byla by obrovská náhoda, kdyby na žádné z nich neexistoval život. Možná je ale dobře, když se s těmito formami života nikdy nesetkáme. Ono stačí i blbých tisíc let vývoje navíc, a už jsme na úplně jiné úrovni myšlení. Mohli by nás považovat za potravu nebo za otroky. Stejně tak bychom mohli považovat za potravu nebo za otroky my je. Nedokážu si představit, že bychom se třeba setkali s bytostmi, které mají za sebou třeba o miliardu let vývoje víc. Vůbec by to nemuselo dopadnout dobře.

Ráda zkoumám noční obohu. Nebaví mě na tom moc ani to, jak je krásná, ale především mě fascinuje myšenka, že se vlastně dívám do minulosti. "Kolik let mohlo trvat světlu této hvězdičky, než se dostalo až k nám?" Člověk při pohledu do toho kousku vesmíru, který máme k dispozici, snadno podlehne myšlenkám, jak je vlastně nicotný a bezvýznamný. Co je jeden malý život na jedné malé planetě oproti nekonečnosti vesmíru? Proto se raději na noční oblohu nedívám příliš dlouho. Ve světě neustálého stresu, spěchu, skepse a zmatku si nepotřebuju přidělávat další pesimistické myšlenky. Věřím tomu, že zákonem vesmíru je přitažllivost, proto si k sobě přitahuju věci, na které intenzivně myslím. A pesimistickými myšlenkami bych se nikam nedostala. Takže vesmíru zdar a optimismu zvláště:).

Článek je přiřazen k tématu týdne "Vesmír".