Dva světy bez průniku
Téma týdne "Svět, který nás obklopuje" mi vnukl myšlenku. Mě obklopují světy rovnou dva. Mladý člověk si poměrně rychle zvykne a časem mu to nepřijde ani tak zvláštní. Jenomže si s partnerem uvědomujeme, že pomalu přichází chvíle, kdy budeme muset tyto dva světy nějak spojit - a seznámit rodiče.
Otázka zní - kde a jak. Tenhle český a vietnamský svět totiž asi nemají společný průnik. Ať se snažíme sebevíc, na nic jsme nepřišli. České rodiče partnera by moje mamka asi pozvala na odpolední kafe a zákusek. Prostě na návštěvu. Sedli by si, dali si kafe a něco sladkého, popovídali, prohlédli si třeba byt, později by si dali jednohubky a víno. Jenomže "návštěvy" v každém z těchto světů jsou naprosto odlišné. V případě rodičů partnera si to moc nedokážu představit. Odpolední kafe se zákuskem neznají a jen tak si s našima povídat nemůžou, když si nerozumí. Na návštěvy se u Vietnamců spíš chodí na jídlo a ne "jen tak", takže by očekávali honosnou plnohodnotnou večeři, zatímco my bychom servírovali maximálně tak jednohubky (teď mě napadá, jestli vůbec někdy jedli jednohubky s pomazánkou, podle mě ne), brambůrky a oříšky. A když už by šlo o "normální jídlo", tak řízky nastudeno nebo sekaná s chlebem a hořčicí. Prostě typické věci, které se servírují návštěvám. Vůbec nevím, jak by to rodiče partnera chápali. A už vůbec nevím, jak by chápali otčímovy vtipy, které často nechápe ani moje mamka. A to umí česky.
Ano, ještě to může být naopak - tedy že moje rodina by šla na návštěvu k rodičům partnera. Už to vidím. Skorotchyně by naservírovala všelijaké lahůdky, nevyjímaje mořské plody, bylinky a exotické ovoce. Chtěla by se vyšvihnout, protože jídlo je něco, čím se vyšvihnout může. Celou návštěvu by postavila na jídle. Otčím-taťka- by všechno jídlo považoval za jednohubky (třeba i jídlo, které se slušně jí třeba na desetkrát by on strčil do pusy najednou) a mamka by si hůlkami vypíchla oko. Pubertální bratr by frfňal a smál se tomu, jak se tváří taťka. Posléze vypíchnutému mamčinému oku.
Kdyby ty světy měly alespoň společný jazyk. Ale takhle? Mamka od přítele se snaží mluvit česky a slov zná docela dost, nicméně mám pocit, že ji rozumím snad jenom já. "Dužina" je "rodina", "železo" je "Tereza" a naposledy se jí místo "ovoce" povedlo říct "rizoto" (čemuž se následně sama srdečně zasmála:-D). Moje mamka se zase asi měsíc snažila naučit popřát vietnamsky šťastný nový rok. Z fráze "chúc mừng năm mới" se jí zatím povedlo říct a zapamatovat jen to "mới", protože jí to zní jako racek - mój mój. Se slovní zásobou obsahující jedno jediné slovíčko "nový" si asi moc nepokecá.
Ale oni celkově jsou prostě každý úplně jiní. Moje rodina je hodně sportovně založená a docela dost peněz padne za bazén, kruhový trénink, spinning, zumbu, kondiční trénink, trampolínky, posilování, ... Rodina partnera takhle cíleně nesportuje. Koníček mamky od přítele je vaření a pěstování květin. Mojí mamce to, co zasadí, většinou chcípne (i když je pravda, že se snaží a bojuje, trpělivě zasazuje znova a znova). Ale vařit ji nebaví a ani na to nemá čas - obědy stejně jíme v práci nebo ve škole a večeře míváme studené. Partnerově mamce se vlastně stydím přiznat, že něco jako "studené večeře" vůbec existuje. Moje mamka je spíš introvertní, nerada se druží, nesnáší oslavy a úplně nejraději je, když může být doma a číst si. Mamka od přítele je společenská, ráda se chodí bavit do společnosti, nevadí ji organizovat různé akce a ani veřejně vystupovat. Nečte. Můj otčím je ekonom, který nad věcmi dost přemýšlí, šetří peníze, věci si umí spočítat - takže věci ohledně financí, daňových přiznání a různých dokumentů má u nás na starosti on. Taťka od přítele je spíš "bohém", kdyby se v jejich rodině staral o peníze on, umřeli by hlady. Takže to má na starosti jejich mamka. Jejich mamka taky ráda hraje karty s kamarádkami, o peníze. Moje mamka nesnáší společenské hry (trpěla to, když jsme s bráchou byli malí) a teď bychom ji asi ke hře nepřemluvili - ani kdybychom ji za to zaplatili. Prostě jsme zatím nepřišli na nic, co by moji rodinu a partnerovu rodinu spojovalo. Snad jen to, že jsou všichni fajn - i když jsou každý úplně jiný - a že je všechny mám ráda. A teď babo raď.
Tak co, napadá vás něco? Nějaký přirozený způsob, jak seznámit lidi, kteří nemají společný jazyk, společné zvyky, společné tradice a jediné, co je vlastně spojuje, jsou jejich praštěné děti, které se daly dohromady? :-D
Článek byl přiřazen k tématu týdne "Svět, který nás obklopuje"
Komentáře
Okomentovat