Slyším na "hoši" aneb Holka v IT světě
Jak možná už z mých předešlých článků víte, studuju čtvrtým rokem informatiku a výpočetní techniku a v tomto oboru už vlastně i pracuji, i když ne na plný úvazek. Spousta lidí je zaskočena, když jim řeknu, že pracuju jako programátor, protože jsem holka. I když se ženy už čím dál více dostávají i do IT, tak stále je na technických oborech obrovská převaha mužů. A z tohoto nepoměru vyplývá spousta vtipných či absurdních situací, se kterými se vlastně setkávám skoro denně. Rozhodla jsem se s tím, co mě jako holku v IT oboru potkává, podělit.
Slyším na "Hoši!"
"Nazdar hoši." "Zeptej se tady kluků, oni už budou vědět." "Hoši, spravte už prosím ten bug." Ano, už je to tak, když někdo zavolá "hoši" nebo "kluci" tak se otáčím, protože tuším, že tohle oslovení platí i pro mě. A překvapivě opravdu většinou platí. Když totiž programujete v týmu s dvanácti kluky, tak kvůli vám klasické oslovení "hoši" nikdo měnit nebude. I když občas je vidět alespoň snaha ve stylu "Kluci, prosím vás - tedy kluci a slečno - ehm - pardon - ehm - mohli byste...?". Ale sama uznávám, že tohle oslovení je prostě pomalé a než se dotyčný vykoktá, no, to tu "holku" raději oželím. Navíc tohle oslovení "hoši" je prostě jen nedokonalý překlad "guys" - a protože v IT firmách frčí angličtina, tak se holt s překladem "hoši" člověk musí smířit. A když se jako holka v takovém prostředí pohybujete déle, tak už vám to časem ani nepřijde divné, na tohle oslovení si zvyknete a začnete na něj slyšet a reagovat.
Už jde!
Vcházím do učebny, do hodiny logického programování. O tři minuty později - takže poměrně ve spěchu otevírám dveře a říkám: "Ahoj, omlouvám se, že jdu pozdě." A odpověď? "V pohodě, sedni si, my jsme ještě nezačli, už od prvního patra víme, že jdeš, tak jsme čekali." Holt ženské kozačky se nevyrábějí bez podpatků a i ten můj dvoucentimetrový vydává zvuk, který žádné boty žádného mého spolužáka mužského pohlaví nevydávají. Očividně celá fakulta ví, že jdu. Pozor, Petra jde.
Všichni mě znají, já neznám nikoho.
"Ahoj Petro!" Otáčím se a mžourám na naprosto neznámou skupinku asi dvaceti kluků. "Máš udělaný ten protokol do neuronových sítí?" Mohla bych přístahat, že jsem toho kluka, který se právě vyřkl otázku, v životě neviděla. Po čtyřech letech studia zjišťuji, že tento kluk se mnou očividně chodí na hodinu neuronových sítí (které běží už nějaké tři měsíce). A teď se tvářím jakoby mi uletěly včely, až ten kluk musí otázku zopakovat. Jak si ty kluky mám ksakru všechny pamatovat? Přísahala bych, že vypadají všichni stejně! Na každý přiblbý předmět mám jiné spolužáky (nemáme pevné skupiny, volíme si předměty každý jinak), v jednom semestru mám třeba i 300 spolužáků. Zatím jsem nebyla schopna si zapamatovat více, než deset z nich. S trochou nadsázky navíc musím konstatovat, že osm z těch deseti znám už buď ze střední školy nebo ze základky. To je pech. Navíc mám strašně špatnou paměť na jména a obličeje. Ve škole se tedy snažím většinou tvářit, že tam vlastně vůbec nejsem a po hodině se vypařit co nejrychleji, abych se náhodou nemusela bavit s někým, kdo mě (asi) zná a já si (s pocitem, že ho vidím poprvé v životě) nemůžu vzpomenout ani na jeho jméno ani na to, jaký předmět s tím člověkem mám.
V pořádku slečno T., vy se prokazovat nemusíte
"Vytáhněte si, prosím, své studijní průkazy nebo jiné průkazy totožnosti, během zkoušky si vás obejdu a zkontroluji. Vy nemusíte slečno T., Vás si už píšu." Kdybych byla podvádějící typ, měla bych to sakra těžké. Pamatují si mě nejen mí spolužáci, ale i profesoři, docenti, doktorandi... A když si mě nepamatují nebo mě ještě neznají, tak v seznamu studentů mě najdou snadno, stačí hledat koncovku "ová". Nemůžu za sebe poslat někam někoho jiného, většinou si nemůžu ani dovolit na nějaké přednášky vůbec nechodit, protože si mě přednášející pamatuje. Ví, kdy chodím a kdy nechodím. A zatímco u nějakého spolužáka si přednášející nevšimne ani toho, že mu nechodil do hodin celý semestr (jsou předměty, kde nás je třeba 150 na jedné přednášce), tak u mě si všimne i toho, když chybím jednou. Vlastně jsem byla "donucena" mít u všech předmětů téměř stoprocentní účast i na nepovinných přednáškách. Je mi prostě blbé nepřijít a pak zodpovídat otázky typu "Proč jste nepřišla? Vám to minule nevyšlo? Nevadí, to si určitě doplníte, nastudujte si prosím třetí kapitolu z mých skript, už jsem to dal na web." Z druhé strany to má asi i své výhody, kdybych na zkoušku zapomněla doklady, asi mi to projde i tak. Už jsem se hrozně dlouho nemusela žádným průkazem totožnosti prokazovat. Už dlouho jsem nemusela nikomu diktovat svoje jméno nebo svůj login.
Toto je můj záchod
Jak v práci tak na fakultě se nebojím sednout si na prkýnko. Ne, opravdu, všude jinde ho pečlivě utírám a posléze na něj kladu toaletní papír - ale tady nemusím, tady se stačí okem podívat, jestli je vše v pořádku, a pak si můžu v klidu sednout. Pravděpodobnost toho, že na tom záchodě někdo ten den byl - zvlášť pokud je dopoledne - je poměrně malá. Mám takový pocit, že třeba na fakultě máme stejné množství ženských záchodů jako množství samotných žen. Mohly bychom se domluvit a mít každá jeden svůj vlastní pro sebe! Jsem ráda za novou budovu fakulty. Když jsme byli ještě na staré budově, tak v některých odděleních najít ženský záchod byl téměř nadlidský úkol. Ale na nové budově je stejné množství pánských a dámských záchodů, no není to paráda?
Další články, které by vás mohly zajímat : |
Komentáře
Okomentovat