Kde na to všechno berete?
Všímám si, že v poslední době se s těmito otázkami roztrhl pytel. Možná je to tím, jak nás ovlivňují sociální sítě. Když člověk na instagramu vidí jiného, který jezdí po celém světě, má ve svých taktak nabytých osmnácti letech krásné naleštěné auto a má jen značkové věci, nutí ho to ptát se, zda si to ten člověk vůbec zaslouží. Se slovy "nezávidím jim, ale" se sám sebe snaží přesvědčit, že mu vůbec nejde o to, že on něco takového nemá - a že mu jde jen o jakýsi "princip" a "vyšší dobro".
Nemůžu si pomoct, ale mě všechny ty projevy typu "ty máš něco, co bys podle mě mít neměl" tou závistí dost zavánějí, ať se dotyčný brání jakkoli, ať klidně tvrdí, že by něco takového vůbec nechtěl. Kdyby nezáviděl, neměl by potřebu se k tomu vůbec vyjadřovat, neměl by potřebu soudit, jestli by ten daný člověk danou věc měl nebo neměl mít, a celá ta situace by ho nechala naprosto chladným. Za každým "ty máš tohle a nezasloužíš si to" vidím skryté "já bych si to zasloužil mnohem více".
Nicméně o tom, jak si závidíme, vlastně ani moc mluvit nechci. Chci mluvit o tom, že mi už párkrát otázka "kde na to berete" taky byla položena. Už mi bylo i vyčteno, že s přítelem pořád někde jezdíme. Jenomže mi přijde, že tito lidé nevidí to, co za našim cestováním a otázkou "kde na to bereme" všechno stojí.
Je pravda, že s přítelem jsme jen v roce 2016 byli v Holandsku, Španělsku a za pár dní pojedeme do Paříže. A celkově jsme v minulosti docela dost cestovali, vlastně jsme spolu kromě Vietnamu byli ještě v Maďarsku, Rakousku, Řecku, Polsku, Litvě, Lotyšsku, Slovensku, Anglii...
Vypadá to na první pohled docela "hustě". Jenomže málokdo už vidí, že Polsko, Litvu, Lotyšsko i Anglii jsme navštívili v rámci školních projektů a poznávacích pobytů, které opravdu drahé nebyly. Málokdo vidí, že na Slovensko nás pozvala kamarádka, v Maďarsku a Rakousku jsme byli díky slevám a vyhledávání last-minute za jednu blbou tisícovku, že do Paříže pojedeme na čtyři dny za 3000 i s ubytováním, dopravou, průvodcem, pojištěním i snídaní. A Holandsko byla kapitola sama o sobě, přítel tam jel na služební cestu, firma mu zaplatila dvoulůžkový pokoj ve čtyřhvězdičkovém a dostal diety, ze kterých jsme se s přehledem najedli oba. Dá se říct, že jsem strávila týden v Holandsku vlastně jen za necelé tři tisíce, vlastně jsem platila jen letenku, dvě noci u jedné rodiny (pobyt jsem si prodloužili o tři dny) a čtyři lístky na vlak - ani to jídlo jsem si neplatila. A přítel na tom ještě něco vydělal. Takže nějaký větší výdaj bylo jen párkrát o Španělsko, Řecko a Vietnam, což byla dovolená. Dovolená, na kterou jsme celý rok (na Vietnam dokonce dva roky) dost šetřili.
Když se mě právě jeden člověk zeptal, kde na to všechno bereme - že on na dovolené nebyl několik let - vlastně jsem se musela trochu pousmát. Nebyl na dovolené, ale nějak zapomněl na to, že má v kapse nový mobil, zapomněl si spočítat, kolik peněz vrazil do elektroniky a věcí, které vlastně nutně nepotřeboval. Já jsem od mala byla vedena k tomu, abych spořila. A spořím si opravdu od malička, všechny peníze, co jsem kdy dostala třeba k narozeninám nebo za vysvědčení, jsem si ušetřila. Jakési "učetnictví" jsem si vedla už v deseti letech, když jsem si do sešitku zapisovala všechny výdaje (sladkosti, hlouposti) a příjmy (narozeniny). Vlastně si za celý život nepamatuju jedinou dražší věc, kterou bych si kdy koupila. Když jsem si něco přála (vzpomínám na to, jak jsem si fakt děsně přála walkman), tak jsem si to za ušetřené peníze nekupovala a byla jsem trpělivá. Počkala si klidně celý půlrok na své narozeniny nebo na Vánoce, kdy jsem své přání psala Ježíškovi.
Vydrželo mi to do dospělosti. Tedy ne to psaní Ježíškovi, ale to vědomí, že prostě nepotřebuji drahé věci teď hned. Že je potřeba si na dražší věci počkat, rozmyslet si to. Když začala éra dotykových telefonů, měla jsem dlouhá léta nějaký starý po příteli, který mi naprosto stačil. Když odešel do věčných lovišť, koupila jsem si místo něj nouzovku za dva tisíce. S tím jsem žila vlastně až do minulého léta, kdy jsem dostala od rodičů za bakalářku mobil za 9000. V dnešní době je devět tisíc za mobil téměř nic, ale já bych si ho upřímně asi nekoupila. Nekoupila bych si takhle drahou věc, když bych ji nutně nepotřebovala. Notebook jsem vlastně taky dostala k půlkulatinám - a to se dá říct, že vzhledem k tomu, že pracuju jako programátor a studuju informatiku a výpočetní techniku, tak notebook opravdu nepatří mezi věci, o kterých by se dalo říct, že je "nutně nepotřebuji". Co se týče značkových věcí, tak pokud nějakou takovou mám, tak jsem ji po někom zdědila nebo ji dostala. Nepotrpím si na značkovou módu či kosmetiku, stačí mi občas koupit si tričko za dvě stovky. Nejsem ani ochotna koupit si kabelku za víc než pětistovku. Poslední kabelku jsem vlastně dostala od kamarádky, navíc jsem k ní dostala i kabát. Zadarmo, kamarádka žije v Anglii, všechny věci neunosí (a ani si je tam nemůže všechny odvést) - a tak nám je rozdala.
Za věci prostě moc neutrácím. Přestože zatím studuji a pracuji jen dva dny v týdnu, tak protože si nic zásadního a drahého nekupuji, jsem schopna našetřit si i čtyři tisíce měsíčně. Dá se tedy říct, že bych do Paříže mohla vesele jezdit každý měsíc a stále bych byla v plusu. A když do toho připočtu třeba stipendium, které čas od času od školy dostanu za dobré výsledky... Jop, s tím už se dá dobře cestovat. A přítel to samé, nemá moc velké výdaje, ušetří většinu výplaty. Má starší mobil s pavučinou, ale protože ví, že by ho stejně zase rozmlátil, to neřeší - a peníze raději ušetří. Na cestování a na budoucnost.
Další články, které by vás mohly zajímat: |
Ono je to hodně o prioritách. Někdo si potrpí na nejnovější elektroniku a krásné nové věci, někdo miluje módu a je ochotný dát za halenku tisícovku - jenomže to se pak nemůže divit, že mu nezbývá na dovolenou. Někdo zase miluje cestování - a nemůže se divit, že nemá značkové věci. Když se podíváte na někoho na instagramu, vnímáte jen dost zkreslený obrázek. Nevíte, že ten člověk se třeba každý den sprchuje studenou vodou, aby ušetřil a mohl jednou za rok dva měsíce cestovat po světě (nekecám, přesně tohle dělají můj "prastrýc" a "prateta", oba důchodci, celý rok pořádně ani netopí, šetří na teplé vodě a pak odjedou na dva měsíce do Číny - a posílají nám pohledy od Velké čínské zdi). Nevidíte, že ten člověk, který má krásné věci, celé dny tvrdě pracuje, aby je měl - a třeba se zase nikam moc nepodívá. A samozřejmě - jsou lidé, kterým peníze vlastně "spadly do klína", mají třeba bohaté rodiče či partnery, kteří jim dopřejí i ty nejdražší věci. No a co? Nemyslím si, že je zločin utrácet peníze, které mám, protože mi je někdo dobrovolně dal. Že to není spravedlivé? Tak to holt je, někdo se narodí do chudší rodiny, někdo do bohatší. Je zbytečné se kvůli tomu vztekat nebo se litovat. A podle mě závist stejně nejvíce ubližuje tomu, kdo závidí - a ne tomu, komu je záviděno.
Komentáře
Okomentovat