Vietnamská svatba: (před)svatební focení
Ve Vietnamu (a podle všeho téměř v celé jihovýchodní Asii) bývá svatební focení jednou z nejdůleitějších příprav na svatbu a probíhá ještě několik měsíců před samotnou svatbou. Jak takové (před)svatební focení probíhá, jak to probíhalo u nás a jak moc je to pro budoucí novomanžele náročné se dozvíte v následujícím článku.
Jak jsem již zmínila, svatební focení probíhá před samotnou svatbou, často i proto, aby už na svatbě novomanželé mohli promítat své svatební fotografie a aby mohli mít u vchodu vystavenou svatební portrét. Je to tak rozšířené, že i vietnamský bratránek, který se tady v ČR už narodil, nechtěl uvěřit, že pro Čechy svatební focení znamená opravdu focení v ten den.
Ve Vietnamu existují agentury, které takové focení se vším všudy zajišťují. Půjčí vám několik šatů a obleků, postarají se o účesy, o make-up, zajistí auto pro přesun budoucích novomanželů i pro jejich rodinu. Pokud se ovšem vdáváte za Vietnamce tady v ČR, ani tak nemusíte smutnit, protože vietnamské agentury zajišťujcí (před)svatební focení zde v ČR už existují také. Samotné focení někdy trvá i dva dny - v závislosti na tom, kolik peněz jste ochotni zaplatit a na kolika místech se chcete fotit. Popíšu vám, jak (před)svatební focení probíhalo u nás.
Asi deset dní před příjezdem do města Đà Nẵng, kde jsme chtěli fotit, vyhledal partner na internetu agentury zajišťující focení v tomto městě, vyměnil s agenturami pár emailů a hovorů - a nakonec jsme podle fotek a nabídky vybrali agenturu Mai Wedding. Dva dny před focením jsme se tam stavili a domluvili detaily (na kolika místech a městech se bude fotit, kolik bude fotek, kolik se bude vyvolávat, kolik bude velkých fotek, kolik stran bude mít album,...). Domluvili jsme se na:
- 2 města (Đà Nẵng a Hội An) - celkem čtyři místa: město Hội An ve městě Đà Nẵng jedna kamenitá pláž (Bãi Đá), jedna písečná (Phạm Van Đồng) a "Most lásky"
- 120 fotek na upravu
- album o 25 stranách
- 2 velké vyvolané (a zarámované) fotografie + cca 10 malých fotek
- půjčení 2 bílých, 1 barevných svatebních šatů + 4 svatebních květin + 1 klasických vietnamských šatů áo dài
- půjčení 2 obleků
- 5 účesů pro nevěstu + make-up
- úprava ženicha (úprava obočí, účesu,...)
- na jednom místě volné focení (v oblečení, které si sami zvolíme)
Poté jsme šli do jejich salonu zkoušet šaty. Partner měl vyzkoušeno hned (vybíral dva obleky), se mnou to bylo složitější. Měla jsem vybrat dvoje bílé a jedny barevné svatební šaty a pak ještě jedny klasické vietnamské áo dài. Rozměry Asiatek jsou ovšem úplně jiné, než ty moje, no. Tlustá Vietnamka se tady prostě nevdá - ne, že by ji nikdo nechtěl, ale nejsou na ni šaty. Na mě taky ne, a to si nemyslím, že jsem nějak tlustá. Každopádně úzké šaty byly od začátku bez šance, ty jsem navlékla tak na jednu nohu. U ostatních šatů nebyl problém až tak v pase (byly na šněrovačky, takže se to dalo libovolně uvolnit či stáhnout), ale přes hrudník. Ani ne tak přes samotná prsa, ale prostě přes ten prostor nad prsy a přes ramena. Usoudila jsem, že Vietnamky ramena asi nemají. Všechny šaty mě dřely a škrtily u krku neuvěřitelným způsobem - při zkoušení asi třetích šatů mě polilo horko a téměř se zhroutila. Říkám "teměř", protože jsem si stihla sednout na gauč , složit se na něj a neprásknout sebou o zem. Pochopila jsem, že tohle nebude žádná sranda. Ty, co mě do šatů soukaly, to pravděpodoně pochopily taky, protože pak už jen tak zmateně pobíhaly a snažily se sehnat ty největší šaty, které měly, ale bohužel. Tak jsme to vzdali s tím, že jedny z těch šatů, které jsem zkoušela, v nejhorším přežiju - a na ty další půjdeme do jiného salonu (který také patřil studiu Mai Wedding). Takže jsme se s rodinou najedli, odpočinuli a k večeru jeli jinam.
Ve druhém salonu to bylo trochu růžovější. Na první pohled mi do oka padly krásné šedé šaty s vlečkou, které mi naštěstí byly a já se na svět zase začala dívat trochu pozitivněji. Pak jsme ještě další nekonečnou dobu zkoušeli a zkoušeli, nakonec se vybralo všechno kromě klasických vietnamských šatů áo dài, které musí sedět téměř přesně, protože jsou úplé a na zip. Pro áo dài jsme nakonec zamířili zpět do toho prvního studia, kde se nakonec jedny pěkné, které mi jakštakš byly, objevily. Partner by taky mohl mít pánské áo dài, nicméně na něj tam taky žádné neměli, tak jsme to uzavřeli s tím, že stačí, že je budu mít já a on bude mít klasickou košili a kalhoty.
V den focení jsem do studia musela dojet na 4 hodiny ráno. Paní mě začala líčit, že začáku mi z toho bylo poměrně špatně, protože jsem to prostě nebyla já, ale uklidňovala jsem se tím, že jde o focení a na blesk a přímé denní světlo hodně z toho líčení stáhne (a byla to pravda). Pak už jsem se jakštakš uklidnila a když už jsem si měla obléct první šaty (ty krásné šedé) a paní mi začala dělat první účes, začala jsem se docela těšit a už jsem z toho měla docela radost. Po úpravě ženicha a ženichovy maminky jsme nasedli do auta a jeli na první místo - "Most lásky".
Na Mostě lásky (ze kterého je krásný výhled na "Dračí most") jsme pochopili, že tohle žádná sranda nebude. Bylo asi devět hodin ráno, ale vedro bylo nepředstavitelné. Ze mě i partnera tekly proudy potu, šílené. Bratr parnera s jeho přítelkyní se stali výbornými asistenty - po každém focení běhaly s deštníky, aby nás alespoň na chvíli odstínili od slunce, otírali nám pot kapesníčky, no paráda. A my dva měli za úkol se tvářit. A usmívat. A tvářit. A dívat se tam, tam, dopředu, na sebe, tam, na fotografa, na sebe, na fotografa, dopředu, doprava, doleva, na sebe, na fotogrfa, tam, na sebe, do prava,... Hehe.
Po focení na "Mostě lásky" jsme jeli na kamenitou pláž Bãi Đá. Bylo ještě před polednem, ale teplota již dosahovala na nějakých 37 stupňů ve stínu. U pláže už bylo nachystáno několik dalších nevěst a ženichů, je to tady jak na běžeckém páse. Paní vizážistka a kadeřnice v jedné osobě mě vzala do nějaké kabinky, kde mě převlékla, pak mě někde v lese posadila na židličku, vrazila mi do ruky větráček a vyvářela v dost improvizovaných podmínkách účes číslo 2. Pak mi upravila make-up, vrazila mi do ruky kytku číslo 2 a šlo se na to.
Skákala jsem po šutrech jako koza. Bylo to hustý, musela jsem přemýšlet, kolik nevěst si při focení zláme hnáty. A kolik se jich zabije. Nebyla jsem daleko od pravdy, protože v jednu chvíli jedna nevěsta, když seděla zády ke srázu u moře, omdlela - naštěstí přepadla dopředu a naštěstí ji ženich zachytil, tak ji pak chudinku snášeli z útesu a pak tam pod stříškou nějakou dobu ležela... No šílený. Ale fotky nádherné, moře nádherné, útesy nádherné, mola nádherná i les nádherný. Po tomto focení mě paní převlékla do civilu a jeli jsme na oběd.
Po obědě jsme se stavili opět do studia, kde následovaly šaty č. 3 (ty nejúplejší) a účes číslo 3. Za dopoledne jsem si docela brutálně spálila ramena a záda, takže mě jakýkoli pohyb v šatech fakt bolel. Ale co se dá dělat. Na písčitou pláž Phạm Van Đồng jsme dorazili chvilku po poledni, v tom největším vedru (40 stupňů ve stínu). Slunce pálilo neskutečně a moje ramena rovněž. Vlečka na písčité pláži je strašná sranda, vlhký písek se na ni nalepí a šaty pak váží snad o deset kilo více. A když mi fotograf řekl "utíkej" nebo dokonce "toč se", to už jsem se fakt musela smát. Máme jednu moc pěknou točící fotku, ale nikdo neví, kolik je za ní bolesti. Oběma je nám hrozné vedro, já nemůžu zvednout ruku, protože mám úzké šaty a spálená ramena, do toho ta vlečka, která je od písku a plete se mi pod nohy... Když jsem pak viděla tu fotku, nemohla jsem tomu uvěřit, že se to fakt takhle povedlo.
Po tomto focení jsme nasedli do auta a jeli do města Hội An (město lampionů), kam to trvalo asi 45 minut autem. Tam jsem se oblékla se do "volného stylu" na záchodcích nějaké základní školy (konečně moje šaty, které mě nikde netlačí a neškrtí!!!) a paní mě pak posadila na zítku u školy a tvořila účes číslo 4. Ani nemusím říkat, že s každým účesem jsem na hlavě měla asi o kilo laku více a tak mě každý učes bolel více a více. Na volný styl jsem si oblékla své béžové šaty a nechala si udělat rozpuštěný účes (paní se mě ptala, jak vlasy nosím nejčastěji). A pak se fotilo, poprvé mezi lidmi (a ne jen mezi nevěstami a ženichy). Byla to sranda, dokonce kolem nás prošel někdo, kdo česky prohlásil "hééélee, voni se fotěj!". Kdo byl někdy ve starém městě Hội An ví, kolik je tam turistů - mám dokonce pocit, že je to nejnavštěvovanější město ve Vietnamu. Takže to proplétání mezi nimi tak, aby nám nikdo nevlezl do záběru, to bylo docela zajímavé.
Po focení ve volném stylu mě paní převlékla do šatů číslo 5 - klasických vietnamských šatů áo dài a uělala mi poslední účes - účes číslo 5. Pak jsme vylezli na nějakou terásku na střeše a fotili fotky při západu slunce. Načasované to bylo prostě dokonale. Po západu slunce jsme seslezli ze střechy a šli fotit na lodičky s lampionky štěstí, které jsme pouštěli po vodě. Poté jsme fotili na posledním místě - před barenými lampióny.
Zpět do hotelu jsme dojeli snad až po deváté hodině a já zjistila, že s sebou nemám vůbec nic na odlíčení. Svůj obličej jsem tedy drhla střídavě šamponem a mýdlem, nakonec, asi po hodině, jsem vyzkoušela i zubní pastu. Byl to hodně voděodolný make-up, no. Zbytky make-upu jsem smývala ještě i druhý den (a musela jsem si koupit kapky do očí - asi kvůli té zubní pasty). Vlasy jsem rozčesávala ale jen necelých dvacet minut.
Na závěr jsme se s partnerem schodli, že jo, fotky máme nádherné, super, ale stačilo to. A už chápeme, proč je ve Vietnamu o tolik nižší rozvodovost - tohle prostě nikdy nehodláme podstupovat znova, jednou to bohatě stačilo :-D. Ale z fotek máme radost! A máme co vyprávět vnoučatům.
Na naše všechny fotky z předsvateního focení se můžete podívat tady:
A nebo tady na videu:
Všechny díly seriálu "Vztah s Vietnamcem":
Další články, které by vás mohly zajímat:
|
Povím vám teda že udělat takové rodinné focení v přírodě s malým, který není vůbec dobře vychovaný, to je pěkný oříšek.Fotím s přítelem a bereme zakázky co to jen jde, neboť nutně potřebujeme vydělat peníze na barářek. Bydlení v tom bytě kde pořád někdo řve nás už nebaví
OdpovědětVymazat