Bydlení před svatbou aneb Vy spolu jako ještě nebydlíte?
Když někomu řeknu, jak dlouho jsem s přítelem, většinou následuje otázka: "A kdy bude svatba?" V tom lepším případě. V tom horším je to otázka: "A to spolu ještě nebydlíte?!" Nebydlíme. A asi ani nebudeme bydlet nějak zásadně před tou svatbou. A když tedy řeknu toto, tak už se setkávám opravdu jen s nevěřícnými pohledy a s reakcemi typu: "Ale vždyť vůbec nevíš, jak se bude chovat," "Kupuješ zajíce v pytli," "Tak to vám nevydrží, zjistíte, že se k sobě vůbec nehodíte," a "Ale to si musíte zkusit, žít spolu před svatbou!!!"
Nechápu, proč mají lidé pocit, že soužití před svatbou jim zajistí spokojené manželství a dokonce že tak snad zabrání jeho rozpadu. Opravdu je to tak? Vždyť v poslední době většina párů spolu žije dlouho před svatbou. A přitom rozvodovost je u nás v ČR nejvyšší za posledních několik let. Netvrdím, že je rozvodovost tak vysoká z tohoto důvodu, to vůbec ne, ale chci říct, že spolubydlení před svatbou očividně vůbec nic nezaručuje.
Přijde mi, že lidé v poslední době žijí "na zkoušku". Nic se nebere vážně, všechno si člověk musí ohmatat, zkusit, a až potom co danou věc otestuje a vybere si, jde do toho. Ať už je to cokoli. Lidé vybírají vztahy stejně, jako vybírají svůj nový mobilní telefon v prodejně. U nákupu mobilního telefonu to fungovat může, přece jenom si člověk nepořizuje mobil na celý život (a když se rozbije a nebo se na trhu objeví nový model, můžu ho klidně vyhodit a koupit si nový), ale může to takhle fungovat u vztahů? Já osobně z toho mám spíš pocit, že čím víc člověk vybírá (a má možnost vybírat a vybírat), tím je pravděpodobnější, že prostě přebere. Že čím víc "žije na zkoušku", tím více mu utíká opravdový život. A taky mám pocit, že lidé čím dál tím méně dokáží řešit problémy - prostě je jednodušší z toho vztahu vycouvat a jít do jiného. Výborný příklad je třeba to, že lidé si potřebují zkusit za život více sexuálních partnerů, protože potřebují vybírat, potřebují srovnávat. Jenomže co když člověk zjistí, že opravdu nejlepší partner ve všech směrech byl prostě ten první? Ten první, kterého opustil jenom proto, že chtěl zkoušet - a teď už to nelze vzít zpět… A to všechno jenom proto, že nám tento model nutí společnost. Jenom proto, že lidé tvrdí, že to takhle má být, že je nutné věci a vztahy nejprve zkoušet, nejprve se vyřádit, nejprve se vybouřit - a teprve pak se usadit. Z toho všeho mám pak pocit, že už si lidé vztahů nedokáží vážit. No co, tenhle partner mi nevyhovuje v jedné věci z deseti, tak proč bych ten jeden problém řešil, když můžu jít a zkusit to s někým jiným. Proč bych vůbec měl problémy řešit. Vždyť můžu zkusit něco nového. A můžu zkoušet do alelůjah.
Možná vás to zaskočí, ale podle mnohých článků vycházejících ze statistických údajů je pravděpodobnější, že se rozpadne vztah, kde spolu lidé žili před svatbou, než ten, kde se sestěhovali v době svatby nebo těsně po ní. Nevymýšlím si, klidně si informace o kohabitaci před svatbou vyhledejte. Netuším, čím to je, netuším, jaké další faktory na to mají vliv, nicméně statistiky to říkají. Možná, že je to tím, že člověk od svatby očekává nějakou změnu, nějaký přelom. Když spolu lidé nějakou dobu žijí, svatba v jejich životě asi nic nezmění, takže životní zlom/změna se nekoná.
Moje "nesoužití" s přítelem má ale samozřejmě i své praktické a logické důvody. Studuju, do toho i pracuji. Prakticky se domů chodím jen vyspat a učit. Umíte si představit, jak by asi naše soužití vypadalo? Ráno bych vstala, běžela bych do práce nebo do školy (nebo do obojího, samozřejmě postupně), večer bych přišla, musela bych uklidit, uvařit na další den, v noci se učit, pak spát tak na pět hodin a další den to samé od začátku. A všechno, co bych v té práci vydělala, bych dala do bydlení, do domácnosti, do energií a do placení účtů. S přítelem bychom se stejně potkávali tak možná v noci v posteli, a vzhledem k tomu, že já se většinou učím fakt tak třeba do jedné v noci a přítel chodí spát už v devět, tak bychom si snad ani nemohli popovídat. Co bychom z takového života měli? Přece nejsem sebevrah! Není přece jenom rozumnější nemuset se teď starat o domácnost a o placení účtů a raději si vydělané penízky šetřit? Věřím, že je za čas využijeme mnohem lépe, než bych je využila teď (když teď bych za ně platila bydlení, kde bych pořádně ani nebydlela, jen bych se tam chodila vyspat). A taky jsem ráda, že se můžu naplno věnovat studiu a neřešit do toho existenční problémy.
Tohle zmiňuji také proto, že znám několik dívek, které žijí přesně tak, jak jsem popsala v předchozím komentáři. Šťastně tedy nevypadají ani ony, ani jejich vztahy. Tak nevím, proč by společné bydlení před svatbou měla být ve vztahu až taková výhra. Když jsem naposledy slyšela větu o tom, jak by "lidé spolu měli první bydlet a až potom se brát", tak to sice bylo od slečny, která má už asi pětiletý vztah a se svým přítelem bydlí, nicméně o ní také vím, že svého partnera svého času podváděla. Čímž ji nesoudím, je to čistě její věc a do jejího vztahu nevidím (a navíc mi do toho vůbec nic není), ale chci tím říct, že to bydlení před svatbou očividně nic nezaručuje. A to, že spolu dva lidé bydlí, neříká ani nic o kvalitě toho vztahu. Vždycky se musím usmívat, jak se někdo větou "my spolu s přítelem už bydlíme" povyšuje nad ostatní páry, nad ostatní vztahy. Nad vztahy, které třeba trvají mnohem déle, jsou třeba i stabilnější, pevnější či "dospělejší". Jakoby snad "bydlíme spolu" byla nějaká kouzelná formule. Nebo dokonce argument v diskuzi. Ale ono prostě společné bydlení o kvalitě vztahu nic neříká. Jaké si to člověk udělá, takové to má.
Další články, které by vás mohly zajímat: Seriál "Vztah s Vietnamcem": |
Co si myslíte o bydlení před svatbou vy?
Bydlíte (nebo chcete bydlet) s partnerem před svatbou?
Podělte se v komentářích :-).
Komentáře
Okomentovat