Barva kůže očima dětí
Nedávno se internetem přehnala zpráva o bílém chlapečkovi, který chtěl změnit účes, aby vypadal jako jeho kamarád a aby si je tak učitelé pletli - a nějak ho netrápilo, že kamarád byl černý (více si můžete přečíst třeba ZDE). Přestože téhle zprávě málokdo věřil (prý že není možné, že si chlapci nevšimli, že mají jinou barvu kůže), mě to naprosto nepřekvapilo a vůbec mi to celé nepřipadá nereálné. Vzhledem k tomu, že se sama pohybuju ve vietnamské komunitě, jsem něčeho podobného byla svědkem několikrát.
Pravda je taková, že se prostě rodíme bez předsudků a malé děti rozdíly mezi rasami nevnímají tolik, jako dospělí. A čím jsou děti menší, tím méně těch rozdílů vnímají. Nemají problém se kamarádit bez ohledu na rasu, ale nejzajímavější je, že často ani neví, že jejich kamarád je jiné rasy. To, co nám připadá očividné, nevidí.
Když se bílá holka dostane do společnosti, kde je bílá jen ona sama, první, co ji většinou zachrání, aby se necítila tak podivně, jsou právě děti. Ty nemají problém přiběhnout za kýmkoli a začít si s ním hrát, bez ohledu na to, jakou má barvu, a dokonce i bez ohledu na to, že mluví úplně jiným jazykem. Takže první okamžiky ve vietnamské společnosti jsem vlastně přežila z velké části kvůli dětem - člověk nemusí zařezaně sedět, ale může blbnout s dětmi - děti na celém světě asi blbnou dost podobně.
Vzpomínám si, jak jsem byla na nějakém grilování u přehrady. Spousta Vietnamců a já. Jedna holčička, mohly jí být tak čtyři roky, se se mnou dala do řeči a za nějakou dobu z ní vypadlo: "A která je tvoje maminka?" U toho se rozhlížela po hloučku Vietnamek, jakoby snad některá z nich opravdu mohla být moje maminka. Když jsem ji řekla, že moje maminka je doma a já jsem tady sama, vůbec nedokázala pochopit, jak jakože nemám s sebou maminku?!
Na minulé oslavě Nového roku za mnou přiběhl asi tříletý chlapeček s: "Máy bay, may báy, vvvvvvrrrrrrrvvv." "Letadlo, vvvvvrrrrvvvv," říkám já. "Jo, máy bay, vvvvrrrvvv, " říká on. No výborně, hlavně že si rozumíme. Vůbec ho netankovalo, že očividně mluvím jiným jazykem, než on, to totiž při hře není žádná překážka. Aspoň, že ta letadla dělají všude stejně, vvvvrrrvvv.
Taky jsem se docela pobavila na hodině vietnamštiny. Nějakou dobu v Ostravě probíhaly kurzy pro vietnamské děti, aby se naučily svou rodnou řeč, když tedy vyrůstají tady - a já jsem se učila s tou nejnižší třídou, tedy s dětmi asi od sedmi do jedenácti let. Když jsme jednou probírali představování, tak Lucinka, tou dobou čerstvě sedmiletá holčička, která sedávala vedle mě, mi položila zásadní otázku: "Jaké je tvoje vietnamské jméno?". Když jsem ji řekla, že nemám vietnamské jméno, ale mám jen to české, dívala se dost podezřívavě, vlastně vůbec nechápala, jak vůbec může někdo existovat a nemít české a vietnamské jméno. A jak mi teda vlastně rodiče říkají?! Vždyť české jméno je do školky a do školy a vietnamské je na doma, no ne? To mi jako doma rodiče říkají českým jménem?! To snad ne! I když je pravda, že se s tím, že jsem prostě jen "Petra", smířila docela brzo - když jsme pak brali téma "Kolik je ti roků?", tak to byl pro ni větší šok. Když se dozvěděla, kolik mi vlastně je, málem ji to srazilo ze židle.
Prostě jsem se už kolikrát přesvědčila, že malé děti nerozeznávají lidi podle barvy, vlastně ji vůbec nevnímají, byť je do očí bijící. Otázka je, kdy se to začne lámat. Mám pocit, že to bývá tak tím příchodem do školy. Ale vůbec nechápu, kdy se v lidech začíná lámat i tak, že se začnou kvůli barvě kůže navzájem nenávidět, co myslíte ... ?
Další články, které by vás mohly zajímat:
|
Komentáře
Okomentovat