Ten Němec, co mi pořád schovává ty věci
Dneska jsem se rozhodla věnovat trošku vážnějšímu tématu, Alzheimerově chorobě. Je to něco, o čem se často mluví, visí to nad námi jako obrovský strašák. Všichni ví, že jde o něco ohledně zapomínání, že se to nedá léčit a že se na to umírá, ale co přesně si pod pojmem "Alzheimerova choroba" představit, to ví jen málokdo.
Začnu tím, že je to ve značné míře dědičná nemoc. Měla ji moje prababička, byla diagnistikována i mojí babičce. Je docela pravděpodobné, že se to v budoucnu může týkat i mojí mámy a třeba i mě. Jestli se bojím? Ani ne, je to všechno hrozně daleko. A taky vidím, že i člověk s vyšším stupněm Alzheimera může být šťastný. Alespoň babička rozhodně je. Zapomněla na všechno, co by ji mohlo trápit. Vrátila se v čase o padesát let.
Nikdy nebylo zjištěno, co tuto nemoc vyvolává a proč propukne. Pokud můžu mluvit z vlastní zkušenosti, pak si myslím, že spouštěčem u babičky byla smrt dědečka, jejího manžela. Byla na něj hodně upnutá, když umřel na rakovinu, nervově se rozsypala na milion kousíčků. A už ji nikdy žádný doktor nedokázal dát dohromady. Zdá se, že Alzheimer přišel jako nějaká "obranná reakce". Na svého manžela si nyní vůbec nevzpomene. Nevzpomíná si, že měla nějakého manžela a už vůbec ne, jak se jmenoval. Jen někdy si na něj vzpomene jako na "ten můj chlap odešel za nějakýma ženskýma". Na koho si vzpomíná, jsou rodiče. Někdy se na ně ptá a stěžuje si, že už ji dlouho nenavštívili. Někdy naopak říká, že viděla maminku za oknem, ale že nechápe, proč ji teda maminka nenavštívila, když už tady byla. Nevysvětlíte ji, že je ležák a že je nemožné, že by se sama dostala k oknu. A už vůbec ji nevysvětlíte, že maminka ani tatínek tady už dávno nejsou.
Pro příbuzné to samozřejmě není nic příjemného. Jen jednou jsem byla sama za babičkou na neurologickém oddělení ve fakultní nemocnici - a takový zážitek, to je teda něco. Nevíte, jestli jste se ocitli v blázinci a nebo teda kde. Někteří se třepou (pravděpodobně Parkinson), někteří něco blekotají a křičí, někteří jen tak hledí do stropu. A když je váš blízký mezi nimi, je to jen kousíček od toho, abyste se taky nerozsypal a aby si vás tam nenechali. A právě kvůli toho se nad to všechno musíte umět povznést a zasmát se. To je totiž to jediné, co můžete dělat.
Babička nejenom, že se vrátila v čase o pár let, ale se stala takovým tím "upřímným dítětem". Ještě dlouho jsme se smáli, když do pokoje přišla sestra, babička ji shlédla kritickým pohledem a prohlásila: "Sestřičko, vy máte ale prdeeel!" :-D.
Nebo občas zase z ničeho nic zapomene, že nemůže chodit, tak se snaží vyzdvihnout z vozíku se slovy, že jde podojit krávu. WTF? :-D
Docela mě pobavila, když byly v Ostravě dny NATO. Její domov důchodců je od plošiny, kde vystavují ty letadla, vzdálený jen asi dva kilometry, takže všechno, co se děje ve vzduchu, jde vidět z prostoru tohoto areálu. Tento rok jsme se ale rozhodli, že babičce ukážeme i ta stojící letadla. Nabídla jsem se, že ji povezu. Už jste někdy tlačili vozík v blátě? Skvělý zážitek. O bezbariérovém přístupu se vážně nedá mluvit. No, takže jsem babičce řekla, že ji potlačím já. Když jsme se pak vrátili zpátky, byla jsem naprosto zmožená a celá od bahna. Ale co, říkám si, dobrý skutek, nikde jsem ji nevyklopila, paráda. A ona se na mě najednou otočila a řekla: "A vy jste jako kdo?" :-D
Mamka babičku občas zkouší, aby se ji trošku procvičil mozek. Jednou jí takhle říká:
"Mami, je ti (příklad) 78 let. Ty jsi mě měla, když ti bylo (příklad) 32. Kolik je mi let?"
Babička si ji prohlédla a odpověděla: "Osmdesát?"
Smála jsem se mamce ještě dlouho.
Jasně, takováto choroba rozhodně není nic veselého. Ale to neznamená, že je to konec světa. A už vůbec to neznamená, že by nad ní měl člověk jenom plakat. Dneska jsem vám chtěla ukázat ten opačný, veselejší pohled. Babička, ať už je jakkoli nemocná, tak je šťastná. Nic ji nebolí, je veselá a usměvavá. A to je nejdůležitější. Každá mince má dvě strany:).
Komentáře
Okomentovat