Štítky

Střípky z Vietnamu, 7.díl: Jídlo

Dnes jsem se rozhodla věnovat velice příjemnému tématu: jídlu. Ve Vietnamu jsem ochutnala spoustu úplně nových věcí. Chci se ale věnovat i těm jídlům, které díky příteli jím pravidelně i tady v Česku, ale česká společnost o nich moc povědomí nemá.


Rýže je na jídelníčku každý den, většinou i několikrát. Když není přímo rýže, tak jsou aspoň rýžové nudle a nebo je jídlo zabaleno do rýžových placek. Nebo něco jiného vyrobeného z rýže. Mnoho lidí tedy napadne, že vietnamská kuchyně není vůbec pestrá, když jí "pořád to samé". To ale vůbec není pravda, Vietnamci jí velice pestře. Zatímco my máme na oběd třeba vepřové s bramborem a tím to hasne, Vietnamci mají někdy i několik druhů mas, několik druhů zeleniny, vývar a tu zmíněnou rýži. Při pohledu na stůl vás napadne, že můžete být rádi, když máte místo, kde si můžete odložit misku, protože je celý posetý většími a menšími miskami s různými druhy jídla.


Vietnamská kuchyně, hlavně ta "jihovietnamská", se z velké části skládá z ryb a mořských plodů. Jedla jsem tedy všechny možné druhy mušlí a šneků, chobotnic, sépií, krevet, ryb, krabů,... Dokonce jsem jedla i medúzu. Slavnostně ji prohlašuji za nejhorší věc, kterou jsem kdy jedla. Představte si pikantní křupavé želé (zvlášť, když nemáte rádi želé). Vlastně by se z toho dal udělat žebříček:

Jídla, která mi nejvíce nechutnala:
  1. Medúza - to je vážně jen pro fajnšmekry
  2. Nezralý zelený banán - ano, nezralé banány jsou součástí mnohých jídel, ale já jsem si vždycky dala jen kousek, protože je to na mě strašně trpké. V malém množství, když jsem to zabalila s větším množstvím mrkve, nudlí a ryby do placky, se to jíst dalo.
  3. Mazlavý "bratranec" chlebovníku (sau rieng) - česky se to jmenuje "durian" a na první pohled to vypadá jako chlebovník. Ale jako chlebovník to rozhodně nechutná. Má to konzistenci másla a je to takové celé mazlavé a masité, i když je to ovoce. Navíc to docela intenzivně voní. Není to taková hrůza, dá se to sníst, ale není to nic, co bych si dala jen tak na chuť.
Tohohle jídla jsem se bála a paradoxně bylo moc dobré...

... ale uznávám, že moc hezký pohled na mě nebyl:-D

Tajemstvím vietnamské kuchyně je bez pochyby rybí omáčka. Je to něco neuvěřitelně typického a naprosto to změní chuť jakéhokoli jídla. Problém jen je, že pro mnohé Čechy v "syrovém stavu" strašně smrdí (vyrábí se z ančoviček), takže by si nikdy nedovolili něco takového do jídla vůbec dát.


Úryvek z mého deníku:

5. července 2013, den druhý

Když jsme konečně dorazili do hotýlku ve Vung Tau, už nás čekal oběd. Plný stůl jídla, postavený přímo na nábřeží. Vzhledem k tomu, že jsem ale celou dobu bojovala s krabem, jsem se nějak zapomněla kochat výhledem na moře.

K tomu jídlu: měli jsme kraby, sépie, mušle (asi hřebenatky), vepřové maso, zeleninu, rýži, zeleninový vývar a zapíjeli jsem to pivem (kdy by řekl, že ve Vietnamu budou mít německé pivo). A já bojovala. A to i přesto , že s hůlkami jíst už pár let umím. Dostat se přes krunýř kraba se pro mě stalo problémem číslo jedna. Mamince od Hà se mě asi zželelo, protože mi pak do misky házela už otevřená klepeta a maso mi z nich částečně separovala raději sama. Každopádně jsem dnes pochopila, že "jíst slušně" v Evropě znamená něco úplně jiného, než "jíst slušně" v Asii. Krab byl celý od omáčky, takže jak jsem se v tom rukama nimrala, měla jsem omáčku všude. Mušle byly moc slizké na to, aby se daly snadno chytit hůlkami, takže jsem je chytala pomalu po stole. Sépii zase všude čouhaly ty její nožičky. Měla jsem kraba až na hlavě. Alespoň že to vepřové se tvářilo a chovalo - prostě jako vepřové. Prostě normálně.

Krab právě vylovený z moře

Mnoho lidí se mě ptá, jestli jsem ochutnala psa. Ano, ochutnala. Než mě začnete odsuzovat a vrhnete se na mě, přečtěte si následující dva odstavce. Vím, že to je pro vás asi nepředstavitelné, ale my taky jíme selátka, telátka a králíčky - a to všechno jsou také roztomilá a inteligentní zvířátka. Ve Vietnamu je pes jatečným zvířetem. Neznamená to, že by Vietnamci nechovali psy i jen tak pro radost nebo na hlídání. Mnozí Vietnamci také chovají psy jako mazlíčky - takový pes dostane jméno a samozřejmě ho nikdo jíst nebude. Je to stejné, jako s u nás s králíky - taky je jíme ale taky je mnozí chovají jako mazlíčka. Ono vysvětlovat Čechovi, že v této části světa není hříchem jíst psy, je jako vysvětlovat Indovi, že pro nás není hříchem jíst krávu.

Poprvé jsem jedla psa v jedné chudé rodině žijící na vesnici. Běhaly tam děti bez bot, dokonce to jedno vypadalo, že je vážně nemocné, protože bylo na svůj věk (dva roky) strašně malé a hubené, jen mělo nafouklé bříško. V jednom baráku bydlelo asi deset lidí. A přesto, že žili opravdu chudě, byli strašně milí, usměvaví a pohostinní. Poprvé v životě viděli bělošku a byli ze mě nadšení. A nabídli mi psa. Donesli ho s takovým tím očekáváním v očích, jako když malé dítě rozbaluje dárek. Odtrhli si jídlo od pusy a já měla říct "ne díky, tohle žrát nebudu"? Popravdě mi v té situaci bylo líto úplně jiných věcí, než toho psa. Takže jsem jedla. A zase tak hrozné to nebylo, chutnalo to jako vepřové, jen mi to přišlo trochu tučnější. Vzhledem k tomu, že "mastné" maso moc nemusím, tak to rozhodně není nic, co bych vyhledávala. Potom mi bylo vysvětleno, že mají jednu fenu jako hlídače. A ta samozřejmě každý rok zabřezne a má štěňata, která jsou pak chována pro maso. Když se to tak vezme, ono se to zase od našich vesnic moc neliší. Když jsem byla malá, tak na českých vesnicích se běžně topila koťata a štěňata a nikdo se nad tím nepozastavoval. Rozdíl je, že tihle lidé je neutopí, ale sní. Tenhle přístup mi zase tak hrozný nepřijde. Později jsem ještě v jedné restauraci jedla psí klobásy, ale já moc nemám ráda ani klobásy, takže nic moc pro mě.
ga ga ga ga gáááá

K dalším neobvyklým věcem, které jsem jedla, bylo žabí maso. To mi opravdu chutnalo. Je podobné kuřecímu, ale kuřata ve Vietnamu byla taková běhavá a svalnatá - takže měla a i tuhé maso. Žáby měly stehýnka mnohem křehčí.

Když vidím tohle kuře, musím se hrozně smát:-D
(ne, nebojte se, nikdo mu neublížil, ono takhle bizardně vypadá od přírody)

Má nejoblíbenější vietnamská jídla:
  1. Polévka pho
  2. Bun cha
  3. Závitky nem
  4. Vývar s bambusem
  5. Tofu v rajčatové omáčce
K mým nejoblíbenějším jídlům patří polévka pho. Pokaždé, když ji přítel tady v Česku dělal, byla jsem nadšená. Rozdíl je, že tady jsem ji vždycky jídávala jako hlavní jídlo, ale ve Vietnamu se jí většinou na snídani. Jedná se o silný vývar (který se dělá trošku jinak, než normální, protože se tam dává např. badyán a jiné koření) s rýžovými nudlemi, hovězím masem (dělá se i s kuřecím, ale to podle mě není ono) a jarní cibulkou (a jinými bylinkami). Někde jsem dokonce četla, že Vietnamci byli označeni za "mistry vývaru" - a je mi jasné proč. Zjistila jsem, že vážně není vývar jako vývar.

K dalším oblíbeným jídlům patří závitky nem, u nás známé jako jarní závitky. Celá jejich příprava je sice zdlouhavá, ale výsledek stojí za to. Vždycky, když maminka od přítele dělá nem, pozve mě, a já se stanu hlavním míchačem a baličem. Jedná se o masovou-zeleninovo-houbovou (ale každá rodina to dělá trošku jinak) směs, která se zabaluje do rýžových placek a pak se smaží.
Když není velký stůl a dost židlí, tak se jí prostě na zemi

Ani starým pánům nedělá problém sezení v tureckém sedě

Ve Vietnamu jsem si zamilovala bun cha. Tak moc, že hned potom, co jsme přiletěli do Česka a ještě se stavovali v Praze na Sapě, tak jsem si dala bun cha. Co to je? Zní to prostě: nastříhané rýžové nudle s vepřovým masem. Kouzlo je v úplně fenomenální sladkokyselé "šťávě", do které se to všechno namáčí, a zelenině, která v ní plave. A v neuvěřitelném množství všech bylinek, které se k tomu jí.

To jsem asi ještě nezmínila, že? Ve Vietnamu se k hlavním jídlům jedí syrové bylinky. Nemyslím zeleninu (ta samozřejmě taky), myslím opravdu bylinky. A i takové, ze kterých jsme my spíš zvyklí vařit čaje, než je syrové jíst.


Úryvek z mého deníku:

15. července 2013, den dvanáctý

Odpoledne jsme, opět na motorkách, jeli na šneky. Prostě "restaurace", kde podávali vodní šneky. Opět jsem vzbuzovala rozruch, celá restaurace ze mě byla na větvi. Paní, která seděla vedle mě, mi pak anglicky vysvětlovala, že se nejedná o mořské šneky, ale že jsou sladkovodní - že žijí ve vodě na rýžových polích. Uvařené šneky jsme "vyšprtávali" z ulity žiletkami a namáčeli do omáčky. K jídlu nám také přinesli smažené sladké brambory.

Sbírání mušlí a ulit dostalo úplně nový rozměr. První jsem to snědla a teprve potom jsem si ulitu schovala.

Ani se nemusím zmiňovat o tom, že jsem ve Vietnamu ochutnala všechno možné exotické ovoce. Některé druhy (jako třeba pomelo, kaki, dračí ovoce, karambola, liči, mango a jiné) se dováží i k nám a už jsem je jedla několikrát, ale některé druhy jsem viděla poprvé v životě. Vietnamci jedí ovoce rádi nezralé s chilli a solí. Jasně, zní to ujetě, ale uznejte sami, že my si zase solíme zeleninu - nakrájíme okurku a posolíme ji. Tak proč by to nešlo s ovocem. Jde to a sama musím přiznat, že zelené mango je se solí a chilli opravdu výborné. To samé platí i o jiných kyselích druzích ovoce. Samozřejmě se ale jí i sladké ovoce a je na jídelníčku každý den po hlavním jídle. Já si nejvíce pochutnávala na malých druzích banánu (některé byly dokonce malé jen jako jednohubky), které se s těmi našimi nedají chutí ani srovnat, protože jsou opravdu sladké."
Kdo najde karambolu?

Tak takhle roste pomelo

Vietnamci jsou velmi pohostinní národ a dá se říct, že jsem tam vlastně jen pořád jedla. Pořád mi někdo říkal: "Ăn đi, ăn đi, ăn đi!" a moje jediná obrana byla "Cháu no rồi!" (ale moc jsem se neodvážila mluvit, takže jsem se většinou bránila vyvalenýma očima a pohledem "už do sebe fakt víc nedostanu"). Divím se, že jsem nepřijela domů o deset kilo těžší. Ale asi to bylo tím, že jsem sice jedla strašně moc, ale také jsem jedla dost zdravě. Zeleniny a ovoce jsem za svůj pobyt snědla minimálně třikrát víc, než jím doma - a to se rozhodně nedá říct, že bych doma zeleninu a ovoce jedla málo. Celkově jsem byla z jídla nadšená a vietnamskou kuchyni miluju. Moje výhoda je, že i když už jsem se z Vietnamu dávno vrátila, tak mám takový malý Vietnam doma - můžu si kdykoli uvařit rýži v rýžovaru, můžu kdykoli vzít sójové boby a nasypat je do přítelova "dělače sójového mléka". A taky jsem občas pozvaná ke skorotchýni na večeři, takže se mi po tom všem nemusí tolik stýskat:). Mám hlad.



Nezapomeňte si přečíst i starší díly tohoto seriálu a ostatní články o mé cestě do Vietnamu:



Něco víc o jídlu ve Vietnamu:

Štítky:

Komentáře

Okomentovat

Oblíbené příspěvky