Stýská se mi po Vietnamu

května 29, 2014

Stýská se mi po Vietnamu

Je to už téměř rok, co jsem navštívila tuto úžasnou zemi. Zvláštní. Léta jsem o tom snila, dva roky jsem to s přítelem plánovala, rok jsem to rozmýšlela a zařizovala - a teď je to fuč. Alespoň, že zbyly vzpomínky.

Je velmi těžké všechny ty pocity popsat. Těch pocitů je tolik, že i téměř rok poté mě Vietnam nepřestává inspirovat (což určitě vidíte na mých článcích). Strašně se mi po Vietnamu stýská. Kdyby mi někdo řekl že mi zařídí vízum, koupí letenky a zaplatí cestu, byla bych sbalená do pár hodin. Proč je Vietnam tak daleko? Můj stesk trochu tlumí návštěvy u přítelovy rodiny, kde mám zase na chvilku pocit, že jsem zase tam. Stejně tak když si občas vyměním nějaké to anglicko-vietnamské slovo třeba s přítelovou sestřenicí na facebooku nebo když uvidím nový status přítelova malého bratránka... Tohle všechno mi vždycky připomene, že to celé nebyl jen sen, ale že se to opravdu stalo. Na většinu událostí ve Vietnamu vzpomínám s úsměvem.

Musím se vždycky strašně smát, když si vzpomenu, jak jsem s přítelovým malým brantránkem (v té době mu myslím bylo třináct nebo čtrnáct) připravovala zeleninu. Seděli jsme proti sobě na zemi a před sebou jsme měli obrovskou hromadu zeleniny, kterou jsem do té doby nikdy neviděla. Bratránek se mi snažil ukázat, jak mám tu zeleninu obírat, které listy mám vyhodit a které jsou dobré. Bohužel jsem z toho, co dělal, nedokázala vypozorovat, podle jakého algoritmu ty listy rozlišuje, protože mi přišlo, že jednou nějaký list vyhodil a podruhé velmi podobný list zařadil do dobré kupky. Vsadila jsem tedy na psychologii a pomalu listy obírala a snažila se z jeho tváře vyčíst, jestli je to jako dobře a nebo ne. Každopádně jsem z toho byla tak zmatená, že jsem tak dlouho obírala a obírala a kombinovala a kombinovala, až mi v ruce zbyl jakýsi pahýlek, který jsem ve svém celkovém zmatku vítězoslavně položila na "dobrou hromádku". Bratránek mě chvíli pozoroval se zvednutým obočím a po mém triumfu s pahýlkem se zoufale praštil do čela. A ač jsme si nerozuměli, bylo mi jasné, že si v tu chvíli v duchu říká něco o tom: "Co jsem komu udělal, že jsem dostal na starosti tuhletu praštěnou bělošku." :-D

Stejně tak se musím smát, když si vzpomenu, jakým způsobem se mnou starší lidé jednali. Naprosto si teď dokážu představit, jaké to pro Vietnamce, který neumí česky, je, když mu do krámu napochoduje Čech a VELMI NAHLAS a VEL-MI PO-MA-LU se snaží vysvětlit, co chce. A když mu Vietnamec nerozumí, tak to zopakuje ještě jednou a ještě hlasitěji. Ve Vietnamu také všichni předpokládali, že když na mě budou mluvit velmi pomalu a velmi nahlas, tak že zázračně pochopím slova, které jsem v životě neslyšela. Tak jsem se jen přihlouple usmívala a přikyvovala:-D. Věřím tomu, že se mě stejně všichni ptali na něco ve smyslu "jestli se mi tu líbí" nebo "jestli mi tu chutná" nebo "jestli je Vietnam hezký" - no, a přikyvováním a úsměvem člověk nemůže nic zkazit. A pokud se ti lidé opravdu ptali na to, na co jsem očekávala, tak jsem jim tím přikyvováním ani nelhala. Občas jsem nějaké to slovo chytla a nebo jsem se snažila význam pochytat z kontextu, což si myslím, že se mi občas povedlo.

Také se musím smát, když si vzpomenu, jak jsme s přítelem čekali v Nha Trang na výletní loď a pozorovali lidi. Byla tam jedna Vietnamka, která měla na čepici napsané "I love porn", což samozřejmě neuniklo naši pozornosti a tak jsme měli potřebu si mezi sebou vyměnit pár významných pohledů a říct si: "Vidělas co měla ta holka na kšiltovce?" Pak jsme nastoupili na loď a nechali to plavat. Jaké pak ale bylo naše překvapení, že její přítel je běloch. A jaké pak bylo naše překvapení, když milý běloch byl Čech a ti dva mezi sebou mluvili česky a tak bylo poměrně jasné, že nám rozuměla. Sakra, sakra, sakra. To si člověk musí dávat pozor na pusu i na opačné straně světa?! Naštěstí jsme si to pak asi vyžehlili (a nebo nás neslyšela a nebo se uměla dobře přetvařovat), u oběda jsme si přiťukli a popřáli si česky dobrou chuť. A taky jsme se navzájem vyfotili a popřáli si hodně štěstí. No, z toho plyne poučení, že pomlouvání je prostě FUJ a že se mu pro příště budu snažit vyhnout.

A úplně nejvíce se musím smát, když si vzpomenu, jak jsem byla situací donucena se na pláži v Ha Long sprchovat ve veřejných sprchách. V té době tam byla jenom rodina, což nijak zásadně moje obavy neuklidňovalo. A už vůbec mě neuklidňovalo, že jsem s maminkou od přítele měla společně jen jeden ručník. Nezazlívám jim, že si mě chtěly prohlédnout, je mi jasné, že už jen vidět bělošku je poměrně vzácná věc, ale co je to teprve vidět nahatou bělošku. I tak to pro mě samozřejmě nebylo dvakrát příjemné, hrozně jsem se styděla. Sprchovala jsem se v rožku sprch a modlila se, aby už teta Gi z té sprchy odešla a vlastně aby všechny už odešly. Což se mi povedlo - všechny ženy se odešly do vedlejší "místnosti" utřít a obléct, nicméně s nimi odešla i mamka od přítele - s našim jediným společným ručníkem na hlavě. Nezbývalo nic jiného než se nějakým způsobem zakrýt, vběhnout tam a očima se ji snažit naznačit, že ten ručník jakože fakt potřebuju. Ji ta situace přišla samozřejmě mnohem legračnější, než mi, takže mi s hihňáním svůj ručník podávala, načeš teta Gi říkala něco o tom, že se vůbec nemusím zakrývat, protože už přece všechno viděla a prohlédla si a začala rukama ukazovat jakási gesta, o kterých raději teď už nechci raději ani přemýšlet:-D. Byla jsem rudá až na patách.

Vzpomínám si, jak jsem poprvé přijela do domu prarodičů svého přítele. Moc jsem se bála, že mě nepřijmou a vlastně jsem vůbec nevěděla, co mě čeká. Tomuto setkání předcházela 26ti hodinová cesta vlakem, takže jsem měla dost času přemýšlet. Už z domu jsem jim vezla nějaké dárky - víno, kvalitní čokoládu a různé léky, vitaminové doplňky stravy a tak. Takový dárkový balíček. I tak jsem se bála, abych je třeba nějak neurazila nebo tak. Mému strachu ani nepomohlo to, že mi před dojezdem vlaku maminka od přítele řekla, ať si převleču kraťasy, aby nebyly tak krátké - kvůli babičky. Samozřejmě jsem poslechla, hrozně jsem se děsila, že nějaké babičce přivodím infarkt. Nakonec jsem se bála úplně zbytečně. Infarkt jsem nikomu nepřivodila a prarodiče přítele mě přijali moc dobře. Za celou dobu, co jsem je svým způsobem vyžírala, jsem u nich nevypozorovala jediný nějaký negativní náznak. I když jsme si nemohli nic říct, i když jsem byla dost jiná než všichni okolo, i když jsem moc nevěděla, jak se v nějakých situacích chovat, tak přes to všechno jsem měla jsem mezi nimi pocit, že tam patřím. Pro představu - dědovi bylo osmdesát a babičce asi jen o pár let méně. V jednom domě bydleli ještě se strejdou a jeho jedním synem - bratránkem. Když jsme potom odjížděli a všichni se všemi loučili, brečela jsem jak malé dítě.

Chybí mi ranní ruch. Chybí mi společná snídaně na ulici na malých plastových židličkách a chybí mi ranní kafe v kavárně. Chybí mi loupání oříšků leknínu, chybí mi příprava zeleniny. Chybí mi odpolední spánek. Chybí mi jízda na skútru vietnamskými ulicemi. Chybí mi hraní karet i večerní zmrzlina. Chybí mi společné obědy a večeře. Chybí mi návštěvy, chybí mi chytání ryb v rybníku u rýžového pole. Chybí mi rychlé bouřky a povodně, chybí mi horké slunce a tropická vlhkost. Chybí mi navštěvování pagod a chrámů. Chybí mi i ta nekonečná jízda vlakem a ananas kupovaný u cesty. Chybí mi snad i troubení aut. Chybí mi adrenalin při přecházení cesty. Chybí mi to prostředí. Chybí mi ti lidé. Chybí mi ta atmosféra. Chybí mi prostě celý Vietnam.

Celkově na Vietnam moc ráda vzpomínám. Byl to úplně jiný svět, než který jsem doposud znala. Dovezla jsem si sebou nejenom spoustu suvenýrů, díky nimž se můj pokoj stal taky takovým malým Vietnamem, ale dovezla jsem si hlavně spoustu zážitků a zkušeností. A to je něco, co mi nikdo nikdy nevezme.