Co je na vietnamštině nejšílenější?

Už dlouho jsem nenapsala žádný článek o vietnamštině a ani se nepochlubila, jak mi to učení jde. Dnes jsem se rozhodla rozepsat o tom, co Evropana při výuce vietnamštiny nejenom zaskočí, ale někdy i absolutně zmate a v horším případě znechutí a demotivuje.




Tóny

Vietnamština je, jak už jsem v této rubrice několikrát zmínila, tónový jazyk. Znamená to, že stačí trošku pohnout intonací a najednou člověk říká úplně něco jiného, než si myslí, že říká. Vietnamština má šest tónů (snažila jsem se je popsat v tomto článku: http://hogreta.blog.cz/1106/1-lekce-vyslovnost ). Pro evropské ucho je to ze začátku něco absolutně nepochopitelného, většina z nás dokáže pouze rozeznat, jestli ten tón klesá nebo stoupá, a to ještě bůhví jestli. Nejhorší jsou slova, která mají význam u všech tónů. I když možná ještě horší jsou slova, která s jiným tónem znamenají něco sprostého (a těch je fakt dost). Učení se slovíček se potom stává fakt šílené, protože nám to připadá alespoň ze začátku všechno stejné. Jen si to představte, tak třeba když řeknu "ngô". Takhle, s rovným tónem, je to obyčejná kukuřice. Když se mi ale povede u toho tón zvednout, hned se z kukuřice stane debil. Jako fakt, prostě debil (a nebo taky "hloupý", "blbý",..). A ani se neptejte, co se stane, když se vám nepovede vyslovit například prase.

Časem si ucho zvykne a rozlišovat tóny; když se člověk soustředí, už nebude tak těžké. Ale jejich výslovnost zůstane pořád šílená. Evropan si prostě tóny u slov pamatuje strašlivě těžko. Strašně často se mi stává, že přesně vím, jaká písmenka v tom daném slově jsou, ale nemůžu ho říct, protože si zaboha nemůžu vzpomenout, jaký tam byl tón. A jak už jsem popsala v odstavci výše, tak ten tón je fakt hodně zásadní a než říct tón blbě, to raději neříkat nic. Tahle neschopnost zapamatovat si tóny ovšem neovlivňuje porozumění psanému textu. Většinou, když to slovo vidím napsané i s tónem, tak mi dojde, co to znamená. Opačně je to o dost složitější.


Jednoslabičná slova

Asi vám to bude připadat jako poměrně kuriózní, ale když se poprvé podíváte na vietnamský text, bouchne vás do očí jedna věc: "Jakto, že je to tak rozsekané, oni mají tak krátká slova?" Při bližším zkoumání dokonce zjistíte, že vietnamština má prostě jen jednoslabičná slova. Dvouslabičná jsou většinou cizí převzatá slova, ale i ty Vietnamci většinou rozdělují (tedy nenapíšou Praha, ale spíš Pra-ha nebo v tom nejhorším případě Pra ha). A každé z těchto slov - tedy slabik - má svůj tón. A tady začíná ta největší sranda, a to "spřežky". Můžete znát všechna ta slova zvlášť, ale když se to skloubí dohromady, je z toho úplně něco jiného. Třeba takové "lê" = hruška a "pha" = míchat nebo připravovat (čaj, kafe, horkou vodu - prostě pití). A teď se podržte, když z toho uděláte "pha lê", tak nejenom, že se nejedná o míchání hrušky, ale právě jsme vytvořili slovo "křišťál" nebo taky "broušené sklo". Neptejte se mě proč, zjistila jsem, že na tohle prostě NEEXISTUJE ODPOVĚĎ PROČ. Proč. "Proboha proč?!!!" - to je otázka, kterou si při studiu pokládám poměrně často a rvu si u toho vlasy.


Oslovování

O oslovování jsem už taky v této rubrice něco napsala: http://hogreta.blog.cz/1110/2-lekce-osobni-zajmena. Nebudu se tedy opakovat. Nicméně to, co jsem tady napsala, platí většinou, ale existuje asi tak milion výjimek, kdy se musí oslovovat (jak jiné, tak taky sebe) úplně jinak. Ve vietnamštině se moc nepoužívá neutrální "já" nebo "ty" (a když už, tak těch možností je taky poměrně hodně). Musíte vědět, jak je ta daná osoba stará a v jakém je k vám postavení. A jde nejenom o to, že je někdo o hodně starší, ale tady rozhodují pomalu i měsíce věku. Jeden příklad za všechny - pokud se člověk baví s o trochu starší holkou, která by mohla být jeho starší sestrou, většinou ji oslovuje "chị"(= starší sestra) a sebe "em" (=mladší bratr/sestra). S tímhle jsem byla tak nějak smířená, všechny možné druhy oslovování jsem se naučila nazpaměť a říkala jsem si, že už mě to nemůže nijak překvapit. Nicméně pak můj přítel (23 let) oslovil svoji sestřenici přes koleno (13 let) jako "chị". Zarazilo mě to, protože tohle je přece proti všem pravidlům! Takže jsem se ptala svou typickou otázkou, která zní: "Proboha proč?!!!" Přítel mi vysvětlil, že tato sestřenice přes koleno má taťku, který je s jeho mamkou bratranec (tu se ještě chytám). No, a tedy tento bratranec a sestřenice pocházejí ze dvou bratrů (tedy dědeček mého partnera a dědeček té sestřenice přes koleno - chytáte se?). No, a tady nastává zásadní zlom - z těchto dvou bratrů je STARŠÍ ten dědeček té sestřenice přes koleno. Tedy je tato sestřenice přes koleno ve vyšším postavení, než můj přítel, tedy on je v tomto případě "em" a ona "chị", přestože on je o deset let starší. Jste z toho v háji? JÁ JO. Nedokážu si představit, že bych si měla pamatovat všechny tyhle vztahové niance ve své rodině i o několik generací zpět. Vždyť já pořádně ani nevím, kolik let je mojí mamce a musím si to vždycky spočítat! Jsem v háji.


Slova, která znamenají všechno

A nejlepší je, když se při učení slovíček dostanu k nějakému frázovému slovíčku, které má asi milion významů. Tak jako u nás, jsou samozřejmě slova, které mají víc významů a ten pravý zjistíme prostě podle kontextu. Nicméně vietnamština má takových slov opravdu hodně. U některých z těchto slov lze jeho význam odhadnout například z toho, kde je to slovíčko postaveno ve větě. Někdy je to jednoduché (například slovíčko "đi" znamená většinou "jít" nebo "jet", ale když je na konci věty, znamená rozkazovací způsob - a ano, rozkaz "jdi!" se pak vytvoří jednoduchým "đi đi!"). Ale někdy je to horor, třeba takové slovíčko "có thể" (a to nemluvím o tom, co tato dvě slovíčka znamenají samostatně). Tohle slovíčko (nebo dvojslovíčko) může znamenat "moci, mít možnost, být schopen". Například ve větě: "Ngày mai tôi có thể vào Huế." = "Zítra mohu jet do Huế." Ale tohle slovo může klidně znamenat i "možná", například ve větě: "Ngày mai có thể tôi vào Huế." = "Zítra asi pojedu do Huế." Jste zmateni? Já jo. A takových slovíček je opravdu spousta. Vlastně se dá říct, že skoro všechna slovíčka jsou takto záludná. Člověk pak snadno propadne depresi, protože když už si myslí, že se naučil slovíčko, tak na něj toto slovíčko vybafne v nějakém úplně jiném kontextu a jiném použití. A člověk najednou zjišťuje, že to slovíčko rozhodně nezná tak, jak si myslí. A to je něco, na co člověk při učení se "typických" jazyků, které se tady vyučují, jen tak nesetká.


Slova, která neznamenají nic

Pak jsou taky úplně super slovíčka, která v určitém kontextu něco znamenají, ale v určitých větách neznamenají vlastně vůbec nic, jen to asi rodilému mluvčímu zní mnohem líp - a slouží vlastně jen k tomu, aby člověka, který se snaží něco naučit, absolutně zmátly. Žádný logický důvod, proč se tam to slovíčko vyskytlo, prostě není nebo mi ho zatím nikdo nebyl schopný vysvětlit. Úplně nejjednodušší a nejpochopitelnější příklad je slovíčko "đấy". Většinou to znamená něco ve smyslu "tam/tamto/támhleto/támhle" (když třeba na něco vzdálenějšího ukazujeme). Věta "Đấy là anh Nam" znamená "Támhle je pan Nam". A věta "Anh Nam đang làm gì đấy?" znamená úplně to samé jako "Anh Nam đang làm gì?" - a to: "Co právě dělá pan Nam?" Žádné "tam/tamto/támhleto/támhle/..." se tam prostě nevyskytuje a nemá tam význam. První z těchto dvou vět ale prý zní mnohem líp.


Další články, které by vás mohly zajímat:


Tak, dnes jsem sepsala to nejzákladnější, co mi mé studium vietnamštiny ztěžuje. Rozhodně to samozřejmě není všechno, ale tohle jsou problémy, se kterými se setkávám dennodenně a někdy kvůli nim propadám zoufalství. A vždycky jen žasnu nad tím, jak je někdo, kdo mluví tímto jazykem, který je tak absolutně jiný od všech jazyků, které známe, schopný naučit se alespoň trochu česky (i kdyby blbě česky, to je jedno). Samozřejmě, že i ve vietnamštině jsou i jevy, které jsou naopak mnohem jednodušší, než třeba v češtině (přece jenom ve vietnamštině se neskloňuje, nečasuje a vlastně i vytvoření časů je hodně jednoduché). O tom třeba zase někdy jindy... :)

Komentáře

Oblíbené příspěvky