Holka v IT oboru; střípky myšlenek
Vždycky, když někomu řeknu, že studuju informatiku, setkávám se s udivenými pohledy. A i s mnoha otázkami... "To tam asi nemáte moc holek?" "A z tebe jako bude programátor?" "To je docela těžký obor, ne?" "A to tě baví pořád čučet do počítače?" "Takže umíš psát všemi deseti?" Rozhodla jsem se tedy na toto téma napsat článek a některé věci trochu objasnit.
Je to takové zvláštní. Procházíte se fakultou a zjišťujete, že z 90% se setkáváte pouze s klukama. A z těch 10% zbývajících je ještě 50% uklízeček, kantýnských a sekretářek. Za tu dobu už jsem si docela zvykla na to, že jsem na cvičení jediná holka, maximálně jsme tam dvě. Spousta lidí se mě ptá, jak to beru, jestli se třeba profesoři, cvičící a přednášející nepovyšují, že to není obor pro ženy. Abych byla ale opravdu upřímná, nikdy jsem se s nějakou diskriminací kvůli svého pohlaví nesetkala. Možná, že jsem prostě měla štěstí, ale snad všichni přednášející a cvičící mě vždy posuzovali jen podle toho, co umím. Popřípadě pokud to byli sviňáci, tak byli sviňáci tak nějak celkově ke všem - prostě jsem zatím nikdy neměla pocit, že je to, že jsem holka, nějaká zásadní nevýhoda.
Pokud tedy za zásadní nevýhodu nepovažuju svůj ženský mozek. Jak to myslím? Jsem emotivní, jsem citlivá, jsem umělecky laděná, mám cit pro rodinu, ... Občas pociťuju mateřské pudy, občas mě napadne, jestli bych se neměla líp, kdybych místo toho sezení u počítače seděla nad dětskou postýlkou. Nebo mě občas napadne, jestli by mi nebylo líp, kdybych těch deset hodin, které jsem věnovala programování, které vůbec k ničemu nevedlo, věnovala hře na violu nebo prostě jen obyčejným spánkem. To jsou zrovna vlastnosti, které u programátorů nejsou moc vítané. Nad kódy nemůže být člověk příliš emotivní a přecitlivělý, protože pak, když se nedaří, by strávil neuvěřitelně moc času sebelitováním a brekem. Myslím si totiž, že programování je především o chybách, o vychytávání vlastních chyb. O tom, že člověk několik hodin sedí nad svou vlastní úplně stupidní chybou, kterou prostě nevidí. Pokud je příliš emotivní, tak má po několika hodinách chuť mlátit hlavou o klávesnici.
A ještě jedna zásadní nevýhoda, která mě napadá. Najít ženský záchod je umění. Teď na nové budově už konečně máme ženské a pánské záchody vedle sebe (nicméně ženské jsou tam jen dva), ale dřív jsem ženský záchod musela hledat, všude snad byly jen pánské. Nepříjemné.
Někdy je mi opravdu smutno, že si o tom nemám moc s kým popovídat. Jediný, kdo mě v tomhle chápe, je ten, kdo sám tento obor studuje a nebo v něm dělá. S většinou známých se o daném tématu ani nemůžu bavit, protože si to snad každý představuje, jak Hurvínek válku. "No tak když nevíš jak na to, tak se zeptej vyučujícího co přesně máš dělat, ne?" "No tak to udělej tak, jak je udělaný ten facebook, ne?" "Tak to někde zkopíruj, ne?" Ne. Na tomhle oboru je nejhorší, že člověk spoustu věcí vymýšlí vlastně tak nějak od začátku, nejde to někde "zkopírovat". Kdyby to bylo tak jednoduché zkopírovat, mohl by to přece dělat úplně každý. Jasně, jednotlivé jednoduché dílčí úlohy už pravděpodobně někdo vymyslel a takový kód se dá dohledat snadno, ale pokud člověk nemá žádný konkrétní problém, na který by se mohl někoho zeptat, ale jeho jediný problém je, že prostě vůbec neví, jak dál... Ve většině projektů ve škole ani nedostáváme jasné zadání, ale vlastně si i to zadání vymýšlíme (jen je dané, jaké technologie se třeba mají použít). Odkud chcete zkopírovat řešení k zadání, které jste si právě úplně sami vymysleli?
Další otázka, která mě vždycky dorazí, je, jestli se učíme na škole třeba psát všemi deseti nebo pracovat s Excelem. To mám vždycky chuť vraždit. Proč? Protože psaní všemi deseti jsme se neučili ani na gymplu na informatice, kde jsme se taky hned učili programovat. Psaní všemi deseti je totiž něco, co se může každý naučit sám, nepotřebuje k tomu nějaké vedení. Navíc je to něco, co se snad každý, kdo několik hodin denně stráví u počítače, naučí tak nějak sám od sebe (nemá sice tři sta úderů za minutu, ale to k tomu, co dělá, ani nepotřebuje). A ten Excel? Excel je program, tedy ho vymysleli nějací programátoři. Ne, fakt se na škole neučíme pracovat s programem, který už někdo vymyslel, protože je to opět něco, co se může každý naučit sám z dokumentací a z miliónů materiálů v knížkách i na internetu. My se učíme vytvářet své vlastní programy, ne ovládat nějaké cízí, už vymyšlené.
Jedna z dalších otázek, na které jsem háklivá, je: "A kolik ti toho ještě zbývá, kdy to budeš mít?" Programování není psaní padesátistránkové knihy, nemůže říct "zbývá mi ještě deset stran". Já sama netuším, kolik mi toho zbývá, a dokonce ani nedokážu dobře odhadnout, jak dlouho mi to může trvat. To se uvidí až při akci. Zkusím vám to trošku přiblížit. Představte si, že vám teď někdo řekne, že máte sestrojit model vrtulníku - a vy víte jen to, jak se pracuje se šroubovákem a s dalším nářadím. Víte dopředu, kolik budete potřebovat součástek? Víte, jak dlouho vám to bude trvat? Ne. Prostě si najdete různé zdroje na internetu a v knížkách, a budete se snažit postupně součástky dokupovat a postupně vrtulník sestrojovat. Stejně tak se nemůžete toho, kdo vám práci zadal, ptát na každý šroubek, který máte zašroubovat. Až budete mít nějaký konkrétní problém (třeba, že vám bude vrtulník zatáčet doleva, když by měl letět rovně), můžete se někoho zeptat, čím to asi tak může být. Ale pokud nemáte žádný konkrétní problém, nemůžete se ptát na úplně každý šroubek.
No, a taky úplně miluju, když si někdo myslí, že když studuju IT, tak že rozumím absolutně veškeré informační technologii (od mikročipů, přes pračky, počítače, mobily a roboty, a třeba až k vesmírným modulům) a stávám se tak absolutně všestranným opravářem čehokoli, co má třeba display. A když řeknu, že opravdu nejsem opravář a nedokážu dopravit jakoukoli chybu v jakémkoli informačním systému či technologii, tak na mě padají vyčítavá konstatování typu: "A co se jako na té škole teda učíte?!!" Aááááááááá. Ou.
U studia informatiky je potřeba logické myšlení a matematika. Ne úplně složitá matematika (což mi je z jedné strany docela líto, protože v matematice jsem - teď to snad nevyzní nějak nafoukaně - docela silná a středoškolská a vlastně i vysokoškolská matematika mě vždycky bavila a nedělala mi nějaký zásadní problém), nicméně troška matematiky třeba je. Bez toho to prostě nepůjde.
Programování zabere strašně moc volného času. Jak už jsem říkala, většinu času člověk stráví tím, že hledá chyby, protože mu to nefunguje tak, jak by chtěl. A když už to funguje tak, jak by chtěl, tak vlastně taky nechápe, proč to vlastně najednou začalo fungovat.
Spousta lidí si myslí, že se přihlásí na školu, a když vylezou, bude z nich programátor. Takhle to ale nefunguje, k tomu, abyste se naučili programovat, musíte prostě hodně programovat - v ničem jiném to není. I ve svém volném čase. Ve škole nás k programování nutí zadáváním různých projektů a seminárních prací, nicméně hlavní část je na tom daném člověku. Jak už jsem řekla, programování zabere strašně moc času.
Pokud jsem vás ještě neodradila a pořád váháte, jestli by se vám IT obor nelíbil, mohla bych vám tady napsat třeba nějaké zajímavé zdroje. Jeden český web, který považuju za absolutně geniální, je http://www.itnetwork.cz/. Můžete se tam naučit spoustu jazyků a spousta věcí je tam napsána opravdu úplně od začátku, takže se chytne i začátečník. Registrace je zdarma, na fóru člověk najde spoustu zajímavých věcí a při nějakém problému při programování se může zeptat. Je tady spousta kurzů a já jsem z té stránky prostě nadšená! A víte co? Je to česky.
Další články, které by vás mohly zajímat: |
Vlastně se pořád tak nějak houpu, jdu s názorem ode zdi ke zdi. Jsou chvíle, kdy programování nenávidím, nadávám, propadám zoufalství, brečím, řvu, mlátím do klávesnice, mrskám myš na zem, ... Pak jsou ale i chvíle, kdy jsem nadšená, že vidím výsledek (a vidím v tom tak nějaký smysl) a kdy si říkám, že programování miluju a že je prostě neuvěřitelné, že pár nul a jedniček může dohromady dát něco tak úžasného a komplexního. Že pár slovíček v nějakém programovacím jazyku je schopno vytvořit něco tak úžasného a komplexního... Chvíle, kdy jsem pyšná na nějakou část kódu a říkám si, jaký jsem borec, že jsem to tak hezky napsala. Nějak pořád nevím, na kterou stranu se přiklonit, jestli to spíš miluju a nebo nesnáším. Každopádně zjišťuji, že programování prostě člověk může buď milovat a nebo nesnášet, ale asi nic mezi tím. Nejde to "mít trochu rád".
A co vy, setkali jste se někdy s programováním? Jaký máte vztah k matematice?
Studujete obor (nebo pracujete v oboru), který je považovaný za obor spíš pro opačné pohlaví?
Pokud studujete nebo pracujete v IT, setkáváte se se stejnými problémy jako já (tedy ty, co popisuju v článku)? Setkáváte se s podobnými dotazy okolí?
Komentáře
Okomentovat