Slavnost Tết 2015 - oslava nového lunárního roku

února 26, 2015

Slavnost Tết 2015 - oslava nového lunárního roku

Ve čtvrtek 19.2. se začal nový lunární rok dřevěné kozy/ovce a v sobotu 21.2. se konala vietnamská oslava začátku nového roku. Tuto rodinnou oslavu pořádal "strejda" (bác) Vũ, takže jsem také byla pozvána. Stejně tak bylo pozváno minimálně dalších 200 lidí (ano, taková menší rodinná oslava - mě už opravdu nepřekvapí vůbec nic).

S přítelem na slavnosti Tết

Vietnamské rodiny bývají poměrně velké, nicméně nemyslete si, že v Ostravě žije dvě stě nebo tři sta příslušníků naší rodiny. Ale na vietnamských oslavách to funguje tak, že ten pozve toho, ten pozve svou rodinu, ti zas pozvou své známé,... Takže se pak na oslavě vyskytují i lidé, kteří toho, kdo to celé pořádá, ani neznají :-D. Nicméně já jsem měla to štěstí, že jsem teda hodně lidí znala.

Taky bývá ve zvyku, že nejenom, že se na oslavách jí, pije a slaví, ale probíhá i nějaký program - zpívá se, hraje se na hudební nástroje, tancuje se, zpívá se, zpívá se, zpívá se, ... A já měla být součástí tohoto programu - týden před oslavou mi strejda přinesl můj (vietnamský) proslov, který jsem na oslavě měla říct. Nakonec mě s tetou pozvali na večeři a strejda se mě snažil proslov naučit.

Během toho všeho v plném proudu probíhaly přípravy na nový rok. V rodinách se čistily lá dong - velké listy, do kterých se později balily koláče bánh chung. A připravovaly se další novoroční speciality, jako třeba sladká červená rýže z připravovaná z ovoce "quả gấc" a jiné. V některých rodinách dokonce měli i stromeček - ve Vietnamu to bývá rozkvetlý kumkvat nebo broskvoň, nicméně v našich podmínkách nic takového teď nekvete, takže se umělá kvítka na stromeček lepila.

Mytí a sušení listů "lá dong"

"Rozkvetlý" novoroční stromeček

V sobotu 21.2. jsem tedy vstala už kolem pěti ráno, umyla si vlasy, nasedla do auta a podstoupila osmihodinovou jízdu z Rakouska (jarní prázdniny jsem trávila v Alpách) - a všechno muselo proběhnout tak, abych nejpozději ve tři byla doma. Pak jsem asi hodinu zkoušela různé věci, které bych si oblékla, nakonec jsem se rozhodovala mezi klasickým bílým áo dài (klasické vietnamské šaty s límečkem) a mezi obyčejnými "českými" šaty. Skorotchýně se přimlouvala spíš k první variantě, nicméně teď tady nebyla, takže jsem zvolila obyčejné šaty s tím, že minulý rok byly v áo dài oblečeny stejně pouze ženy nad třicet let a dívky pod pět let. Takže tentokrát v evropských šatech.

S maminkou přítele

Na oslavu jsem přijela něco před začátkem, takže jsem ještě pomohla dát pár věcí na stůl a už to začalo. Tentokrát jsem tam znala spoustu lidí - většinou dětí - většinou z vietnamštiny. Další jsem znala proto, že to byla rodina, a některé jsem znala proto, že jsem se s nimi setkala už týden předtím, kdy se hromadně balily rýžové koláče bánh chung. Přítel se tomu divil, protože jsem tam pomalu znala víc lidí, než on :-D.

Hromadné balení bánh chung

Kolem 17:30 - 18:00 zahájil strejda program, začal něco mluvit do mikrofonu. Vzhledem k tomu, že já s přítelem, jeho bratranci, bráchnou, kamarádkou Thục Anh a dalšími seděla až v druhé polovině sálu, nerozuměli jsme skoro nic, protože se to celé nějak rozléhalo (navíc já bych toho stejně rozumněla asi tak 10%, protože samozřejmě všechno probíhalo ve vietnamštině). Ale trochu mě to uklidnilo, protože to znamenalo, že až budu muset říct svůj projev, tak mě minimálně polovina lidí stejně neuslyší (a polovina v tomto počtu znamená 100 lidí, což je dost podstatné množství lidí). Viděli jsme jen obraz, protože se to natáčelo na ip kameru a v polovině sálu byl monitor, kde se přenášelo to, co se dělo vepředu.

Než to všechno začalo...

Na stůj se začalo nosit jídlo, lidé si začali přiťukávat sektem a prošel kolem nás i pán, který nabízel nějakou pálenku. Já nepila, neb jsem řídila. Každopádně v tuto chvíli toho strejdu nešlo slyšet vůbec. Já jen nastrahovala uši, ať uslyším své jméno, až dojde na můj projev.

Na můj projev naštěstí přišlo hned někdy na začátku, protože jinak bych se asi ani nenajedla (protože jsem měla dost stažený žaludek a přemýšlela jsem, kterým východem uteču, až se mi povede do mikrofonu říct nějaké sprosté vietnamské slovo). Navíc jsem byla trošku nervózní z toho, že jsme nakonec proslov trochu upravili a rapidně zkrátili, všichni o tom věděli, ale strejdovi to nikdo neřekl. Když jsem přistoupila k mikrofonu a začala jsem mluvit, chvíli se mi strejda ze zadu snažil napovídat, pak ale zjistil, že říkám úplně něco jiného, než bych měla říkat a byl z toho mírně zmaten, ale než se stačil vzpamatovat a nějak mě zadržet. tak už jsem to měla za sebou. Naštěstí to vzal s humorem:). A naštěstí mě opravdu nebylo moc slyšet, ten mikrofon byl pěkně debilní a tak mě slyšelo možná tak prvních deset řad (jóóóóóóóóó). Nicméně přítel mě slyšel, a říkal, že rozumněl, takže jsem spokojená. Konečně jsem si mohla sednout a v klidu se najíst. A protože snad všichni mladí Vietnamci sedící kolem mě už toho jídla měli plné zuby (většina z nich už novoroční jídla jedla od nového roku), zbylo na mě docela dost,dokonce i krevety. I když... - kdo z vás tam byl (jakože vím, že pár lidí, kteří na oslavě byli, na můj blog chodí) - nepřišla vám ta zelenina nějaká moc sladká?

Můj první vietnamský proslov :-D

Přítel si dlouhou chvíli krátil tím, že začal rýpat do místní nezabezpečené sítě. Stejný nápad mělo i několik jiných mladých Vietnamců. Dopadlo to tak, že tam přítel nastavil heslo, které řekl jen mladým. Plusy - už se nesekal obraz z kamery (přenášelo se to přes síť) a wifi byla fakt rychlá. Mínusy - za chvíli si toho staří Vietnamci všimli a děsivě se divili. Mezi staršími dospělými Vietnamci teď totiž strašně frčí facebook a spousta z nich odesílá fotky na fb hned, jak se vyfotí. Chvilka bez internetu je pak téměř apokalypsa. Pak se ještě heslo párkrát změnilo a skončilo to tím, že i samotná wifi různě měnila jména. Poučení zní - nikdy nenechávejte svou síť nezabezpečenou, kor když do ní mají přístup cizí lidé.

Pak pokračovala volná zábava, zpívalo se a jedlo se, já jsem ještě ke všemu tak různě pochodovala a fotila. A seznámila jsem se i s novými lidmi. Což mi připomíná, nechodí tady náhodou Jana (bohužel nevznám vietnamské jméno) z Náchoda? Neznáte ji někdo? Vyfotila jsem ji s malou Viky, ale pak jsme si zapomněly vyměnit emaily a pak už jsme se znova v davu nenašly. Moc bych ji ty fotky chtěla dát.

Zpívající bratránek

Pak přišlo na řadu rozdávání červených obálek lì xì. Chtěla jsem jen fotit, a najednou mi do ruky byla vražena obálka se stokorunou. No, co bych se bránila, že:). Děti, kterým stokoruna nestačila, mohly přijít dopředu, vzít si ze stromečku další obálku, přečíst vietnamskou básničku napsanou vevnitř a pak si obálku s dalšími penězmi mohli nechat. Tohle se většinou týká dětí tak do čtrnácti patnácti let. Nicméně se to bohužel dál pro mě nevyvíjelo moc dobře, protože mě maminka od přítele společně s davem vytlačili dopředu a už jsem musela k mikrofonu :-/. No jo, takhle to dopadá, když je vaše skororodina organizátor, že. Takže básničku přednášely malé děti + já. Trapas, no, ale tak vydělala jsem si tím další stokorunu.

Děti v rukou drží své červené obálky s penězy - lì xì

"Řekneš básničku a dostaneš stokorunu... "

Po rozdávání obálek přišla zábava v podobě soutěží. To už jsem opravdu jen fotila a nenechala jsem se davem vytlačit a soutěžit (jakože na tu první soutěž se někteří snažili mě dostat, nepovedlo se jim to - a nakonec jsem zjistila, že by to možná ani nebylo špatné, protože bych si vydělala nicneděláním, ale tak co už:-D). První soutěž spočívala v tom, že si dívky s dlouhými vlasy sedly na židli a za ně se postavili chlapci. Ti měli za úkol co nejrychleji uplést dívce co nejkrásnější cop. Některých holek mi bylo docela líto, protože si myslím, že to, co jim na hlavě vzniklo, pak rozdčesávaly hodně dlouho. Nakonec to vyhrál brácha mého přítele se sestřenicí přes koleno mého přítele Zlatkou (a zároveň dcerou strejdy Vũ, tedy toho strejdy, který to celé organizoval, který mi dal ten proslov a o kterém vlastně celou dobu mluvím). Oba dostali dvě stě korun (což v případě Zlatky je super, jen si nechala upléct cop a dostala prachy:-D). Další soutěž spočívala v tom, že muži si sedli na židli a vedle nich se postavily ženy, které dostali flašku s mlékem, kterou si měly dát do podpaždí a muže "nakrmit" - kdo vypil mléko první, vyhrál. Úchylná soutěž, ale byla fakt sranda se na to dívat. Tuto soutěž vyhrála mamka přítele, tedy skorotchyně, a také dostala dvě stě korun. Čímž se naše rodina stala tou nejúspěšnější a vydělali jsme nejvíce peněz :-D.

Rýžové koláče "bánh chung"

A pak už se vlastně jen zpívalo karaoke a tancovalo se. Pak ještě přišel malý Davídek s tím, že by rád fotil s mým foťákem, takže jsem mu ho půjčila, ale všude jsem pochodovala s ním, protože nejsem blázen, abych zrcadlovku nechala napospas osmiletému děcku :-D. Davídek fotil všechno, a já byla už z toho všeho docela unavená. Když se pak přítel zeptal, zda už nepůjdeme domů, tak jsem souhlasila. Šla jsem se ještě rozloučit s mamkou přítele a nakonec jsem ještě nechala foťák strejdovi (tentokrát jinému strejdovi, o kterém jsem zatím ještě nemluvila), protože mu se na zrcadlovce vybila baterka. Takže jsem odcházela asi v deset večer plná dojmů. Tak zase příští rok!