Začala jsem chodit na vietnamštinu (deníčkový zápisek)
Více než po měsíci jsem tady opět s deníčkovým zápiskem, dnes se budu zabývat tím, jak jsem začala chodit na na hodiny vietnamštiny s malými vietnamskými dětmi a jak tedy "doháním své vietnamské dětství". Jak takové hodiny vietnamštiny vypadají? Co se učíme? A jaké mám spolužáky?
Chlapeček, kterého držím v náručí, se jmenuje Sony a je to můj nynější spolužák.
Mimochodem je v rodině postavený výše, než já, takže mu říkám "anh". :-)
Začala jsem chodit na hodiny vietnamštiny s malými dětmi. S malými asi osmi až jedenáctiletými Vietnamci, kteří se tady narodili a tak už vietnamsky moc neumí, takže jejich vietnamštině většinou rozumí jen jejich příbuzní. A hlavně vietnamské děti narozené tady v ČR neumí číst a psát ve vietnamštině, takže musí navštěvovat takováto "doučování", na které tedy chodím už i já (byla jsem už na čtyřech hodinách!).
Připadám si tam trošku jak Lotrando z pohádky Lotrando a Zubejda (toho taky poslali do školy pozdě a tak všechny děti o tři hlavy převyšoval), ale baví mě to. Přítel se mi směje, že machruju nad osmiletými dětmi (jop, většinou odpovídám lépe, než ony, ale to pravděpodobně proto, že já se tvrdě učím, zatímco ony se na učivo za celý týden ani nepodívají). Nicméně je pravda, že moje úroveň vietnamštiny je asi tak na podobné úrovni, takže co jiného se mnou, než mě strčit do třídy k nim, že :). Můžu možná říct, že píšu a čtu lépe, než děti z mé třídy, nicméně jsem na tom mnohem hůř s pochopením obyčejné konverzace. Takže když paní učitelka vyvolá osmiletého spolužáka, tak on sice možná dojde k tabuli a danou věc napíše blbě, nicméně když paní učitelka vyvolá mě, tak mi musí třikrát zopakovat, co říká, než pochopím, že se mám zvednout a jít něco napsat na tabuli. Takže to, že to v závěru napíšu dobře, je nějak zastíněno.
Ano, moje paní učitelka mluví vietnamsky. Občas sice dokáže hodit nějaké slovo nebo větu anglicky nebo česky, nicméně 98% konverzace probíhá ve vietnamštině. Je to pro mě šok, ale zvykám si. Někdy i rozumím, o čem se zrovna mluví. Ale když jsem vyvolána a mám něco sama říct, vypadám jak cvok. Nejsem ještě schopna složit složitější vietnamskou větu v nějakém reálném čase. Jakože možná bych tu větu do dvou minut složila, ale když se po mě chce odpověď teď a tady, tak teď a tady jen zírám a mlčím. A zírám. A blbě se culím. A tak odpovídám jednoduchými větami nebo jednoslovně - jako tříleté dítě.
Paní učitelka je na mě hodná, trpělivě mi všechno opakuje a usmívá se na mě, i když řeknu úplnou capinu. A když vidí, že jsem z něčeho už fakt zoufalá, tak nad tím mávne rukou a s úsměvem řekne (vietnamsky, hoho), že to je moc těžké, takže to vůbec nevadí, když mi to nejde. Ani se neuráží, když ji oslovím špatně (nějak se pořád nemůžu rozhodnout, jestli jsem spíš "em" nebo "cháu", takže to tak nějak nešikovně střídám a někdy, když musím říct něco hodně rychle, tak ve stresu sama sebe neoslovím vůbec, což ve vietnamštině fakt není slušné, nicméně i tak se na mě usmívá a ví, že ji fakt nemám v plánu urazit, ale že jsem jen a prostě úplně blbá:-D). Obdivuju její trpělivost. A to nejenom se mnou, ale i s těmi sígry, kteří sedí přímo naproti mě (alias absolutně nevychovaná desetiletá dvojčata, kluci). Být na jejím místě, asi bych je zabila. Ona na ně sice zvýší hlas, ale to moc nepomáhá. Z druhé strany - co má asi tak dělat, přerazit je nemůže, a když děcka postrádají výchovu doma, asi s tím nic neudělá. Takže dvojčata pořád něco tropí, spoléhají na to, že učitelka neumí česky, takže mluví sprostě, popřípadě se perou o pouzdro nebo o tužku. Nebo na sebe stříkají vodu z umyvadla. No co vám budu povídat, nějakým zázrakem jsem se ocitla opět v druhé třídě.
Na vietnamštinu chodím jednou týdně, v sobotu od tří do pěti. Chodí tam jen Vietnamci, jsem jediná Češka. A vyjma učitelů jsem tam nejstarší:-D. Naštěstí na mně moc není vidět, kolik mi doopravdy je, takže i sedmiletá Lucinka, která sedí vedle mě, ve mě vidí parťačku a nad věkem se nepozastavuje. Já ji slova píšu (píše děsivě pomalu, ale co taky chcete, když jí je sedm, že) a ona mi zase říká, co znamenají. Pokud to tedy sama ví (což upřímně nebývá moc často). Stejnou taktiku jsem zvolila i se spolužákem Michalem, kterému může být tak devět. Četli jsme spolu rozhovor. Ani jeden z nás moc nechápal, na co se pak v kontrolních otázkách ptají, nicméně s mojí schopností číst a naučenou slovní zásobou a jeho citem pro vietnamštinu jsme společně dohromady dali minimálně tříčtvrtinu.
Přibližně ve čtyři hodiny vždy nastane patnáctiminutová přestávka, ve které můžeme zajít na chodbu, kde máme připravené kelímky a můžeme si nalít fantu nebo třeba coca-colu. Starší děti (kolem 13-14 let) o této přestávce většinou přijdou do naší třídy, takže se už znám i s pár dětmi z vedlejší třídy. Těžím na tom, že vypadám na šestnáct, takže se se mnou docela baví. Jsem vlastně až překvapena. Nicméně když tedy starší děti přijdou o přestávce mezi "nás mrňata", většinou nějakou dobrou duši (například Pavlínku, to je taková hodná dušička) zavalím dotazy na věci, které jsem během hodiny nepochopila. No, a nebo se hrají karty (už jsem zmiňovala, že jsou to malí Vietnamci?). A malí kluci hrají na mobilech. Já svůj mobil po celou dobu vietnamštiny ani nevytahuju, je mi totiž trapně. Ze všech capartů mám totiž ten úplně nejhorší mobil samozřejmě já:-D. Ale zase umím ten nejlepší karetní trik, takže jsem v jejich očích alespoň v tomhle stoupla.
Jak už jsem zmínila, na vietnamštině jsem byla již čtyřikrát. A přestože se jedná o dvouhodinovky, tak kvůli nízkému věku dětí se toho za ty dvě hodiny neprobere tolik, jako třeba za dvě hodiny na druhém stupni základní školy. Osobně bych potřebovala vietnamštiny mnohem víc, takže se doma hodně učím. Za tu dobu, co tam chodím, jsme okrajově probrali téma počasí, dále jsme se naučili nějaká přídavná jména a teď už dvě hodiny probíráme téma rodina. A vzhledem k tomu, že se opravdu svědomitě připravuju, tak narozdíl od spolužáků mám já už absolutně jasno, kdo je třeba "thím" (teta - manželka mladšího bratra otce), kdo je "cậu" (strejda - mladší bratr matky), "dượng" (strejda - manžel tety "dì", tedy manžel mladší sestry matky). Jop, můžu si říct, jakýže to nejsem frajer, když toho o rodině ve vietnamštině dokážu říct víc, než malí Vietnamci, nicméně je pravda, že ačkoli spolužáci v tomhle všem mají naprostý maglajz, tak že tak nějak přirozeně rozumí mluvenému slovu a přirozeně odpovídají. To já ne, já jsem v křeči.
Pár knížek a materiálů, které mám doma
Látka, kterou právě probíráme, je asi na jazykové úrovni A2-B1. Což je pro mě trošku problém, protože moje dosažená úroveň vietnamštiny je A1. Takže většinu volného času všechno doháním. Učíme se z druhého dílu učebnice Tiếng Việt Vui, já mám doma ale vytištěný i první díl a navíc mám vytištěnou i učebnici Quê Việt - díly A1 i A2. Postupně si z těchto učebnic dělám cvičení a probírám lekce, abych pak na hodinách rozuměla. Je to pro mě ale šílené množství slovíček a tónů, všechno se mi to v hlavě motá. Motá se mi to tak moc, že jsem zjistila, že už nejsem schopna složit ani anglickou větu, protože do ní strkám vietnamská slovíčka. Takže místo toho, abych uměla o jeden jazyk víc, tak spíš mi těch jazyků, které zvládám, ubývá:-D.
Další články, které by vás mohly zajímat: Moje výuka vietnamštiny: |
Takže doufám, že se to časem zlepší, určitě mi držte palce! Navíc jsem se dozvěděla, že na vietnamské oslavě nového lunárního roku (nový lunární rok je 19.2., oslava je 21.2.) budu mít nějaký proslov ve vietnamštině. Takže to vidím tak, že teď těch posledních devět dní nějak doklepu a pak prostě hanbou umřu. Nu co už :-D.
Komentáře
Okomentovat