Deníčkový zápisek, 23.3.2015

Pokud se divíte, proč jsem tak dlouho nic nenapsala, tak tady pro vás mám odpověď - bohužel jsem vůbec neměla čas. A když už jsem čas měla, tak jsem neměla chuť psát. A když už jsem měla chuť psát, tak nebylo co psát, nebyla inspirace. No znáte to. Takže dnes se s vámi alespoň podělím o pár střípků z mého života.

---

Přítele přijali na placenou stáž. A mě, v záchvatu nadšení, nenapadla jiná věc, než to, že by bylo fajn se taky přihlásit na nějakou stáž - ale na jinou pozici. Jediný háček je v tom, že je to mezinárodní firma, takže se vyžaduje angličtina na komunikační úrovni (zatímco čeština se nevyžaduje vůbec). Já sice většinou rozumím, ale nedokážu se v angličtině moc vyjadřovat. A teď, co se učím vietnamsky, do angličtiny plantám vietnamská slovíčka. Druhá podmínka byla základní znalost jazyka Java. Tak jsem to zkusila. Pozvali mě na pohovor a DVĚ HODINY mě tam mučili (jen mě, žádný jiný zájemce nebyl pozván na stejnou hodinu). Značnou část mě mučili v angličtině (hahahaa, já mluvila anglicky, to byste měli slyšet, byl to zážitek pro obě strany). Musela jsem i programovat, jen tak, z fleku, ve stresu, na cizím počítači, a všechno se přenášelo na velkou obrazovku na zdi. Čupr. Prý "základní znalost", pfchhhpffffff. Nicméně asi byli hodně zoufalí, protože se jim na tu pozici asi už nikdo nepřihlásil - protože jinak si nedokážu představit, proč mě vlastně vzali :-D. V dubnu nastupuju - na pozici software developer/programátor. Zatím nevím, jestli se více těším nebo bojím. Když si představím, že budu muset komunikovat v angličtině, tak se šíleně bojím. Když si představím, že se naučím, jak se programuje ve velké firmě a v týmu, tak se těším. No, uvidíme, jak to celé dopadne.

Mám "ještě" měsíc a půl na to, abych nějak dokončila bakalářskou práci. Prozměnu taky programuju. Ou. Jedná se o aplikaci obsahující kolekci 5ti her pro podporu interaktivní výuky pro děti s mentální retardací - ještě to musím nasadit do speciálních škol, abych z toho mohla dělat nějaké závěry. Zatím jsem to všechno zkoušela jen na počítači, takže jestli zjistím, že to na interaktivní tabuli nepojede, tak mě asi klepne :-D. A na začátku června státnice...

Maminka přítele už na mě mluví z 90% jen vietnamsky. Tento víkend jsem v sobotu i v neděli pomáhala na burze, a pak jsem byla pozvána na jídlo. Včera jsem s ní chvíli vařila, ona mi celou dobu něco povídala. Občas jsem něco chytla a odpověděla ji, občas jsem ji podala to, co potřebovala. A jednou se mi povedlo se jí vietnamsky zeptat, jestli "tohleto je utěrka". Zbytek času jsem jen vyjeveně civěla. Proč na mě vlastně všichni mluví tak rychle? Když se všichni kolem mě baví, připadám si jako divák tenisu. Zmateně otáčím hlavou z jednoho na druhého a ze všech sil se snažím chytit víc, než tři slova v celé větě. Jasně, je to víc, než nic, a většinou to stačí k tomu, abych pochopila přibližný smysl toho, o čem je řeč, ale pořád je to dost málo. Stresuje mě, že vypadám jak retardovaná jenom proto, že nerozumím (teda doufám, že jenom kvůli toho). Z druhé strany ale musím říct, že jsou se mnou všichni docela trpěliví. I učitelka na vietnamštině. Modlím se, abych se prostě jednou jen tak probudila a zjistila, že vietnamštině rozumím. Myslíte, že je to možné?

Jako každý rok i letos naše taneční studio pořádalo svůj ples. Účinkovala jsem hned v pěti tancích. Byly jen tři taneční vstupy, takže jsem ve dvou z nich měla dva tance - takže to byl výkon nejen ohledně tance, ale také ohledně rychlosti převlékání. Většinou člověk potřebuje někoho k sobě, aby dokázal za pět nebo deset minut shodit jeden kostým (a účes) a nasadit úplně jiný. Naštěstí musím říct, že jsem nic nijak zásadně nezkazila a celkově se ples vydařil. Aby taky ne, když jsme na něho trénovaly téměř půl roku každé úterý, čtvrtek a neděli (a v tu neděli tak dva měsíce před plesem jsme dokonce mívaly i pětihodinové nebo šestihodinové tréninky - no páradička). Tak teď mám od tréninků trošku úlevu, ale asi ne na dlouho - v dubnu už začínají soutěže.

Stále navštěvuji hodiny houslí a hodiny violy, blíží se konec roku a s tím spojené zkoušky (úspěšně jsem se vymluvila alespoň z koncertů). Až dopíšu bakalářku, učení na státnice budu mít plné zuby a na stáži budu mít trošku volněji, budu na tom muset pořádně zamakat.

Holčičky začátečnice, které učím tancovat orient, se mi mění před očima. Některé dokonce přiznávají, že doma trénují. A na některých to jde fakt vidět. Pokud to takhle půjde dál, tak bychom mohly vyrazit na nějakou soutěž. Holky, které už tancují více let, pojedou na soutěž dokonce už letos. Ochhhhh, jsem pyšná lektorka. Ale jen někdy. Někdy přicházím z hodiny absolutně vyčerpaná, protože ač se snažím sebevíc, přece jenom jsou to pořád jen malé holky (5-11 let), které taky umí pořádně zlobit, když chtějí. Někdy si mám pocit, že se z nich zaručeně musím brzo zbláznit. Naštěstí ty dobré pocity většinou převažují nad těmi špatnými.

A co závěrem? Asi jen to, že mám pocit, že mi v poslední době všechno vychází. V příteli mám opravdu velkou oporu, bakalářku snad dovedu do zdárného konce, jsem přijata na stáž, na plese jsem odtančila bez chyb, holčičky mi dělají radost, troufám si tvrdit, že rodina přítele už mě má dokonce ráda, na vietnamštině se mi ve srovnání se spolužáky taky docela daří,... Snad to tak dlouho vydrží. Až na naprosto nabitý program si snad ani nemám na co stěžovat. Ale nějaké stěžování si na mém blogu snad ani už nehledáte, ne? :-D

Tak, teď už doufám chápete, proč teď moc nepíšu články. Ale nebojte se, žiju a vaše komentáře čtu. A když se sejde čas, nálada a inspirace, tak snad zase brzo něco napíšu :). Máte něco konkrétního, o co byste měli zájem?