Na chvíli zpátky na střední

Dnes jsem konečně napsala poslední zkoušku (i když uvidíme, ještě nemám výsledek) a po obědě jsem se vypravila na den otevřených dveří své bývalé střední školy.

Je to zvláštní. Procházíte stejnými chodbami, potkáváte stejné učitele, dokonce i svoje bývalé spolužáky. Najednou máte pocit, jako byste odtamtud nikdy neodešli. Že zítra ráno zase nastrkáte věci do tažky, dojedete do školy, posadíte se do svojí lavice a budete se modlit, abyste ten den nějak přežili. Že si zase váš spolužák vymyslí nějakou békárnu, kterou rozesměje celou třídu. Že v matice zase budete zírat na velmi rychle zaplňující se tabuli a budete opisovat tak šíleným tempem, že se vám na prostředníčku vytvoří mozol. Že češtinář zase vytáhne nějakou historku, u které budete padat pod stůl. Že do sebe o přestávce budete drtit poslední fyzikální vzorečky a pro jistotu si je napíšete tužkou na lavici. Že zase budete stát ve frontě u bufetu na párek v rohlíku a budete poslouchat, co si povídají všichni okolo. Že se o odpolední přestávce zase půjdete jako parta někam projít a nebo dokonce zajdete na jedno pivo...

Je zvláštní si uvědomit, že už je to všechno pryč. Na všechno zůstaly jen vzpomínky. Naše třída měla skvělé vztahy s většinou učitelů. Dnes jsem pár z nich na dvě minutky viděla, v rychlosti jsme prohodili "co nového" - a pak jsme šli každý někam jinam. Podali jsme si ruku, popřáli všechno nejlepší do budoucna - a nic. V tu chvíli si člověk uvědomí, že už tam nepatří. A když se podívá kolem sebe, zjistí, že na tu školu chodí čím dál tím mladší lidé. Ještě si vzpomínám, jak mi jako prvačce připadali maturanti velicí a tak dospělí...

---

I když člověk na většinu věcí nadával a ne vždy to byla procházka růžovým sadem, tak to bylo fajn. Asi mi trochu chybí ten kolektiv a osobní přístup učitelů ke studentům. Kdykoli jsem mohla za svou třídní učitelkou přijít s jakýmkoli osobním problémem. Když jsem chyběla ve škole, vždy se našla nějaká dobrá duše, která mi půjčila zápisy. Vždycky se s učitelem dalo nějak domluvit. V hodinách bývala i legrace. Teď na vysoké se stará už každý o sebe. Je moje věc, na kdy si napíšu předměty, jaké předměty si napíšu, jakého cvičícího si k nim vyberu, jestli na ně budu chodit a jestli je vůbec udělám. O osobním vztahu pedagoga a studenta se nedá ani mluvit, každý vyučující nás vyučuje maximálně půl roku jednou týdně. Dokonce neznám ani jména "spolužáků". Jak by taky, vždyť nás v prváku bylo téměř pět set. Já vlastně ani nevím, kolik mám teď spolužáků.

Jasně, vysoká škola má něco do sebe. Je skvělé být pánem svého času, moct si rozhodnout, kdy budu mít vyučování. Nebo je také skvělé, že teď budu mít téměř měsíc "prázdniny". Ale ty správná školní léta už prostě máme za sebou. A abych řekla pravdu, někdy je mi to docela líto...

Jaký jste měli (nebo máte) kolektiv ve škole vy? Co vám nejvíce chybí?