Střípky z Vietnamu, 8.díl: Doprava
Možná, že už jste slyšeli o šílené dopravě v Asii: všichni troubí, všichni jedou, všichni si dávají přednost, všichni nerespektují jakákoli pravidla,... Auta jezdí, chodci chodí. Brzda, plyn, brzda, plyn. A přesto se vážnější nehody moc nestávají. Pro někoho, kdo je z Evropy zvyklý na nějaký řád, je to něco naprosto šíleného. A přesně o zážitky s dopravou ve Vietnamu bych se s vámi dnes chtěla podělit.
Jako turista si první musíte zvyknout na troubení. V Evropě se troubí, když chcete na něco upozornit nebo když chcete druhému vozidlu (nebo spíš jeho řidiči) pořádně vynadat. Ve Vietnamu to tak není. Troubíte, že jedete. Dáváte tím najevo ostatním, že jste tady a že s vámi musí počítat. Musíte troubit před každou křižovatkou nebo zatáčkou, ve které nejde vidět za roh.
Úryvek z mého deníku: 5. července 2013, den druhý "A tak jsme jeli. Ve většině případů spíš stáli, než jeli, ale když už jsme se trochu rozjeli a já viděla tu bandu šílených motorkářů, tak jsem brzdila i očima. Opravdu se divím, že jich na silnicích prý neumírá tolik. Maximální počet lidí na motorce: čtyři. Běžně je možné vidět na motorce i maminky s malými novorozenci. Taky jsme cestou potkali chlápka, která na motorce vezl přivázaný celý náklad plechovek. Kdyby je chtěl všechny dát do kufru běžného automobilu, nevešly by se tam. Je tady jasné, proč je vezl na motorce. Ale pravda, že ho nebylo vůbec vidět. Jely plechovky, pak dlouho nic, a teprve pak ten řidič motorky." |
Zvyknout si na pouliční ruch je pro Evropana ze začátku poměrně složité. V jednu chvíli máte pocit, že vám rupne hlava. Při přecházení silnice si zase myslíte, že je to to poslední, co v životě uděláte. Ale dá se na to zvyknout, jen musíte vědět, jak se chovat. Doprava se řídí jediným pravidlem: ať děláte co děláte, dělejte to konstantní rychlostí. Buďte předvídatelný. Když přecházíte silnici, nesmíte brzdit. Prostě jdete a modlíte se, že se vám všechny motorky a auta vyhnou. A ony se opravdu vyhnou, pokud tedy nezabrzdíte nebo se nerozběhnete. Nejlepší je zvednout ruku, aby vás viděli, zavřít oči, abyste se z toho nezbláznili, a jít. Taková cesta je většinou úspěšná.
Moje video z přecházení cesty v Ho Chi Minhově městě
Hlavní dopravní prostředek ve Vietnamu je skútr, popřípadě motorka. A nebo kolo. Následuje rikša (kolo se třemi koly, kde jeden šlape a řídí a dva se můžou vézt) a auto (většinou taxi). Skútr nebo motorku mají úplně všichni. Bez toho prostě nikam nedojedete. Chodit ve Vietnamu pěšky se nevyplácí. Buď vás něco přejede (dělám si srandu - choďte konstantní rychlostí a nepřejede vás nic) a nebo stejně nedojdete tam, kam chcete, protože něco jako chodníky sice existují, ale ne vždy jsou "schůdné". A když dojdete, tak z toho zrovna příjemný zážitek z procházky asi stejně mít nebudete. Motorka je jistota.
Ale ano, existují i určitá pravidla, která je dobrá respektovat. Například maximální počet lidí na motorce (dva) a nebo povinnost helmy. Proč je dobré to respektovat? Protože na to dohlížejí policisté - zaplatíte tučnou pokutu. A pokud se pokusíte policistům ujet a oni vás doženou, tak vás můžou zmlátit - a většinou to opravdu udělají. Takže nic moc. Každopádně i tak je v naprosto denním pořádku, že potkáte na motorce celou rodinu: tatínek, maminka a dvě děti. A abych byla upřímná, i já jsem asi dvakrát jela bez helmy. A abych byla upřímná, i já jsem asi dvakrát jela na skútru ve třech lidech. A porušila jsem ještě jedno pravidlo: pohybovala jsem se na cestě na kolečkových bruslích. To se totiž ve VN taky nesmí, na kolečkových bruslích se jezdí v parcích a na chodnících. Ale tak kolo nebylo, motorky se bojím - tak jsem jela na bruslích. A přežila jsem a nikdo mě nezatknul. Naštěstí.
Další věc, kterou je dobré respektovat, je maximální množství lidí v autobuse. Jenomže ono stačí podplatit policistu a rázem je úplně jedno, kolik vás tam narvou. To ostatně popisuji ve svém deníku:
Úryvek z mého deníku: 29. července 2013, den sedmnáctý |
Doprava vlaky je poměrně spolehlivá. Vlaky můžete procestovat celý Vietnam. Stejně tak je možné využít vnitrostátní lety - letectví mají ve Vietnamu taky docela rozvinuté. Není se čemu divit, Vietnam je taková protáhlá nudle - a ono je to autem nebo vlakem opravdu hodně daleko. Já projížděla pouze od Ho Chi Minhova města do Nha Trang (asi devět hodin ve vlaku) a pak z Nha Trang do Nam Đinh (26 hodin ve vlaku). A to jsem tedy rozhodně neprojížděla z úplného jihu na úplný sever. Takže se vyplatí spíš létat, než jezdit. Ale zase je to o dost dražší a taky toho neuvidíte tolik, jako když to alespoň projedete.
Takhle to vypadá v nočním vlaku
Úryvek z mého deníku: 14. července 2013, den jedenáctý "Vlak jede jako s hnojem. Teda nemyslím pomalu, ale pořád brzdí, rozjíždí se, žduchá, skřípe, vrže, houká, píská, natřásá se,... Zdálo se mi, že jsme ve válce a že po mně střílí vojenské bombardéry a shazují bomby. A já pořád někde utíkám. Asi se jednalo o Vietnamskou válku - o co jiného taky, že... A do toho ten mráz z klimatizace... Takže toliko k pohodlné noci ve vlaku. Ráno po noci strávené ve vlaku jsem posnídala rohlík a pár hodin zabila tím, že jsem sledovala Vietnam z okýnka. Viděla jsem nekonečné plantáže rýžových polí, vodní buvoly rochnící se ve vodě i s bulovčaty, krávy s telaty, husy s housaty, lidi pracující na polích, obrovské motýly,... Obědvali jsme ve vlaku, závitky nem s rýží a možná si za chvíli dám i instantí polévku. Jinak se pořád cpu ovocem. Máme tu ještě minibanány, mango se solí a chilli a chlebovník. Je právě 17:49 a my pořád jedeme, vlak má zpoždění asi 2 hodiny. Mezitím jsem ještě jedla maso - sekanou ve dvou rýžových plackách a listě. Přemýšlím nad tím, jak dlouho ještě pojedeme. Klimatizace je šílená. Buď umrznu, nebo se zblázním. Pomalu nevím, jak si sednout nebo lehnout. S dětskama zabíjíme čas hraním karet a luštěním křížovek." |
Na výletu na dvojkolech v Ha Long
No, co na to říct. Ve zdraví jsem přežila. A dokonce si myslím, že jsem si na to za tu dobu i zvykla. Když jsem pak přijela zpět do ČR, měla jsem tendence vrhat se do cesty. Rozdíl mezi vietnamskými řidiči je ale v tom, že to očekávají, takže vás objedou - a čeští řidiči vás přejedou. Ale naštěstí mě nepřejelo nic ani v Česku, každopádně mi chvíli trvalo, než jsem si zase zvykla na to, že na červenou se stojí a že když jede auto, tak že se mu nemůžete vrhat pod kola.
Nezapomeňte si přečíst i starší díly tohoto seriálu a ostatní články o mé cestě do Vietnamu: |
Komentáře
Okomentovat