Rady o partnerských vztazích
V poslední době si člověk může najít na internetu spoustu rad ohledně toho, jak si najít a udržet vztah. Dokonce už i náctileté slečny tyhle "pravidla" znají, utváří si podle nich své názory a snaží se podle nich řídit. Paradoxně čím víc se o partnerských vztazích mluví a čím víc informací o tom, co máme v partnerském vztahu dělat, máme, tím jsou vztahy křehčí a rozvodovost větší. Jak je to vůbec možné?
Prošla jsem pár internetových diskuzí a nasbírala pro vás pár "ověřených rad". Sami posuďte, jestli jsou tyto rady opravdu vždy správné.
Rada číslo jedna: V mládí si užívej, vystřídej pár partnerů, zjisti, co ti vyhovuje - a až potom se usaď
Nemůžu si pomoct, ale přijde mi, že čím víc lidé "zkouší" a "porovnávají", tím jsou náročnější a náročnější. A čím jsou náročnější, tím méně dokážou dělat kompromisy. A taky mi připadá, že spousta lidí tak dlouho vybírá, až přebere - jdou ze vztahu do vztahu, aby si nakonec uvědomili, že to možná bylo nejlepší s tím úplně prvním. Tohle všechno je ale v pořádku, pokud jim to tak vyhovuje. V pořádku není, že určují, že "takhle to je správně".
Ano, jsou lidé, kteří mají tu potřebu si prostě pár vztahů "vyzkoušet". Ok, když jim to tak vyhovuje, proč ne. Ale hrozně mě štve, když své chování tito lidé obhajují slovy: "No aspoň jsem si užila, lepší než být s jedním partnerem a pak litovat, že jsem si nic neužila a nakonec ho v manželství podvádět." Tohle smýšlení je totiž úplně zcestné. Někdo má potřebu zkoušet, někdo ji nemá. Z toho nejde soudit, kdo je věrný a kdo ne. A už vůbec nejde říct, že ten, kdo má jen jednoho partnera, si "nic neužil a bude litovat". Každý totiž "užívání si" vidí v něčem jiném a každý má svůj žebříček hodnot jinak poskládaný.
Rada číslo dva: Sestěhujte se co nejdřív a určitě ještě před svatbou, ať víte, jestli spolu umíte žít
Není od věci vyzkoušet, jak se náš protějšek chová "doma". Na to však, podle mě, postačí i delší dovolená, na to se dva lidé nemusí sestěhovávat. Problém partnerů sestěhovaných před svatbou je často ten, že spolu žijí několik let "na hromádce" a když se pak vezmou, tak čekají, že svatba s jejich vztahem něco udělá - a ono nic. Zklamání z toho, že se svatbou vůbec nic nezměnilo, bývá docela velké. Protože podepsání papírů opravdu toho druhého člověka nezmění. Nezačne si po sobě uklízet špinavé nádobí ležící na jeho stole a ani kvůli toho nezačne házet špinavé oblečení do koše na prádlo místo toho, aby jej hodil na židli. Nebo možná začne, ale zase brzo skončí. Svatba totiž člověka nezmění, svatba není zázrak. A právě ten zázrak po svatbě mnozí lidé očekávají.
Proto si nemyslím, že je nutné s tím druhým žít ještě před svatbou. Ano, je to možnost a neříkám, že to nevyjde, jen to nepovažuju za nějaké pravidlo. Úplně stejně spolu můžou dva lidé vydržet, i když spolu do svatby nežili.
Rada číslo tři: Budeš žít s ním a ne s jeho/její rodinou, tak si dělejte, co chcete
Tahle rada mi taky nepřipadá tak úplně správná. Jasně, budu žít s ním a ne s jeho rodinou, tedy bychom měli mít ve věcech našeho žití rozhodující slovo my, ne jeho rodina. Z druhé strany ale často vidím, že to "ti mladí" dost přehánějí. Dvacetiletá slečna má pocit, že už ví o životě všechno a nenechá si mluvit vůbec do ničeho - už jen z principu. Ale neznám žádnou dvacetiletou holku, která by v některých věcech pár rad ještě nepotřebovala. I já ještě spoustu věcí nedokážu tak objektivně posoudit a prospěje mi, když mi na danou věc řekne názor i někdo starší a zkušenější. Neříkám, že se podle toho musím řídit, ale to, že to aspoň zvážím, mi neublíží.
Celkově mám pocit, že lidé, kteří právě vylétají z hnízda, nemají k rodičům partnera často ani trošku úcty. Což je podle mě blbě. Jeho matka může být v našich očích "megera", ale je to jeho matka - a vždycky bude. A proč vlastně máme pocit, že je to megera? Co řekla nebo udělala? A jaké k tomu měla důvody? Nemohlo se stát, že i my v tom neseme část viny? Zkusily jsme se na danou věc podívat i jejíma očima?
Podle mě je důležité se alespoň pokusit mít s rodinou partnera dobré vztahy. Jsou to lidé, kteří z něho udělali to, kým teď je, a kteří ho mají rádi- ať už mají jakékoli chyby. A vztah, kde spolu vychází i rodiny, má podle mě mnohem větší šanci na úspěch.
Rada číslo čtyři: Sex po svatbě je přežitek, ti lidé po svatbě můžou zjistit, že si v sexu nesednou a pak se rozvedou
Přijde mi hloupé mluvit někomu do toho, kdy by s kým měl spát. Páru, který se z nějakých důvodů rozhodne mít sex až po svatbě, očividně na sexu zase tolik nezáleží a v partnerském vztahu má jiné priority - tedy nechápu, co by pro něj mělo znamenat, že si v sexu "nesednou". Pokud tito lidé dokážou mít dlouholetý vztah bez sexu, tak věřím tomu, že nebudou řešit, jestli je sex s jejich miláčkem nejlepší na světě a jestli si "sedli", protože mají jiné priority a jsou spolu z jiného důvodu.
Pokud se někdo rozhodne mít sex po svatbě, tak je to jeho věc a nikdo nemůže soudit, jestli je to správně nebo špatně, protože on si neprošel cestou toho člověka a nezná jeho důvody a postoje. Nejde přece říct, co je správně a co špatně. Zatímco pro jednoho člověka je správně jedna věc, pro druhého to může být ta opačná. Zatímco jeden pár se kvůli nesouladu v sexu rozejde, druhý pár může hledat nějaký kompromis, tak třetí pár to, že mají nesoulad, ani nemusí zaznamenat. Zatímco pro jeden pár je sex ve vztahu opravdu důležitý, pro druhý pár může být sex až na posledním místě. A proč ne? Důležité přece je, že to tak vyhovuje těm lidem v tom páru - a nikdo je nemá právo soudit.
Takže můj názor? Myslím, že nejlepší je se na takové rady vykašlat a nebo se na ně dívat trošku s nadhledem - některé věci si z nich vzít a na některé zapomenout. Na těchto diskuzích totiž stejně většinou radí lidé, kteří ještě snad ani pořádný vztah neměli a kteří jen předávají dál rady, které jim samotným někdo poradil. Na opravdové a dobře míněné rady jsou tady sexuologové a partnerští poradci - a jejich publikace.
Nebo si pořád myslíte, že rady uvedené ve článku jsou opravdu vždy správné? Vzpomeňme si na dobu našich babiček. O sestěhování nebo sexem se před svatbou nemohla být ani řeč, stejně nemohla být řeč ani o "vyřádění se" v mládí. Co se týče vztahů s rodinou partnera, tak ani naše babičky to určitě neměly jednoduché a určitě to v nich v mnohých věcech muselo "vařit" - ale měly něco, co nám už často chybí - pokoru. Raději se s tchýní nehádaly, na oko něco udělaly podle ní a zbytek si stejně udělaly po svém. Místo toho, aby řekly, že už se s tchýní nikdy nechtějí ani vidět, tak raději našly nějaký kompromis. A teď se přiznejte - kdo z vás má nebo měl prarodiče, kterým jejich partnerský vztah dokonce trochu záviděl?
Nejenom, že mi přijde, že nám mladým už často chybí nějaká pokora, ale nám právě chybí i ta schopnost hledat kompromisy. To je podle mě ten důvod, proč jsou dnešní partnerské vztahy tak křehké. Mnoho párů místo toho, aby našly kompromis nebo trošku slevily ze svých nároků, se raději rozejde, protože je to jednodušší. Dnešní doba nám umožňuje spoustu věcí a tak máme často pocit, že nám svět leží u nohou - a už se neumíme některých svých postojů ani trošku vzdát. Prostě čekáme, že vždy bude "po našem". Bohužel, v partnerském vztahu po našem vždy nebude.
Takže co závěrem? Víc pokory, víc tolerance a více snahy hledat kompromisy.
A větší nadhled co se týče rad na internetu :-).
(... což samozřejmě platí i pro můj článek :-) )
Čtěte i další články na podobné téma: |
A co si o radách, které jsem tady zmínila, myslíte vy? Narazili jste ještě na nějakou jinou "obecně uznávanou" radu či pravdu o partnerských vztazích, o které si myslíte, že není až tak úplně správná? Proč myslíte, že jsou dnešní vztahy tak křehké?
Komentáře
Okomentovat