Štítky

Střípky z Vietnamu, 10.díl: Běžný život

Dnes jsem se s vámi chtěla podělit o to, jak se ve Vietnamu žije - jaký je denní režim obyčejného člověka, v čem je běžný život jiný nebo složitější a co je pro Evropana na životě ve Vietnamu zvláštní a zajímavé. Samozřejmě, že i ve Vietnamu jsou jak zaměstnaní tak nezaměstnaní lidé, stejně tak jsou tady děti, studenti, důchodci - a každý z této skupiny má trochu jiný denní režim. Proto si nemyslete, že to, co tady napíšu, dělají úplně všichni. Ale budu se vám snažit přiblížit, jak to ve Vietnamu přibližně vypadá.



Ráno se vstává docela brzo, dokonce i tehdy, kdy člověk nemusí do práce nebo do školy. Vietnam ožívá velmi brzy, od šesti hodin od rána bývá na ulici velký ruch. Když jsem byla ve Vietnamu, spát déle než do sedmi nebo do půl osmé snad ani nešlo, dokonce ani s hlavou pod polštářem.


Úryvek z mého deníku:

27.července, den dvacátý čtvrtý

"Ráno mě vzbudil pohřeb. Tedy přesněji pohřební průvod, který se "prohnal" okolo našeho domu. S každým bouchnutím bubnu jsem se v posteli posunula o dva centimetry. Jakoby nestačilo, že pohřební písničky tu včera zněly celý den a pořád tu něco kvílelo. Dnes se k tomu všemu ruchu přidal pochodující orchestr - v sedm hodin ráno."

Pokud v tuto raní dobu vyjdete třeba do nějakého parku, rozhodně se nedá říct, že by tam bylo "mrtvo" (to ostatně není ve Vietnamu nikdy). Naopak, strašně moc lidí ráno chodí do parku cvičit nebo si jdou jen tak zaběhat. Když jsme jednou z hotelu vyjížděli o půl šesté ráno, tak jsme potkávali spoustu běžců. Hromadná cvičení také nejsou výjimkou.

Většina lidí ve Vietnamu pravidelně snídá a snídaně se považuje za důležité jídlo dne. Co je poměrně zvláštní, je to, že i na snídaně se chodí do "restaurací". Přesněji - většinou se jí na ulici u různých stánků. Pokud člověk nepracuje od úplně brzkého rána, pak si na takovou snídani zajde třeba i s kamarády a známými. Snídá se mnohem vydatněji, než u nás - běžně se na snídani jí třeba pho, což je typická vietnamská polévka, nebo jiné polévky. Také je na snídani běžné jíst třeba nudle namáčené do rybí omáčky, rýžové placky nebo rýži s něčím. Je možné dát si na snídani něco jako bagetu s paštikou a chilli. Pokud je čas, Vietnamci po snídani jedou na kafe do "kavárny". Vietnamská překapávaná káva je proslavená po celém světě, a Vietnamci si ji umí náležitě vychutnat.

Saigonská káva s kondenzovaným mlékem a ledem

Co se týče dalších zvláštností v denním režimu, musím zmínit spánek. Vietnamci jsou schopni spát nebo odpočívat kdykoli a kdekoli - v autobusu, v parku na trávě, v "restauraci" na zemi, na návštěvách. Člověk si na to tak zvykne, že i já jsem snad na dvou nebo třech návštěvách usla. Chápejte - bylo po obědě, všichni okolo buď polehávali, bavili se nebo hráli karty - no, tak jsem to zalomila. A nikomu na tom nepřišlo vůbec nic divného. Vietnamci jsou také docela zvyklí spát po jídle.

V některých "restauracích" si můžete zdřímnout hned po jídle

K dalším zvláštnostem života ve Vietnamu patří téměř nulové soukromí, jak už jsem psala v prvním díle Střípků z Vietnamu. Vietnamci jsou často velmi otevření lidé, kteří se rádi druží, navštěvují a baví. A k tomu všemu patří například nechávání otevřených hlavních dveří či neohlášené návštěvy. Na ulicích se pohybuje pořád strašně moc lidí, a to od brzkého rána, do pozdního večera. Když po delší době přijedete zpět do ČR, máte pocit, že tady lidi zastihla nějaká epidemie a všichni vymřeli. Ve Vietnamu ulici, která by byla prázdná, prakticky nenajdete.


Úryvek z mého deníku:

10.července, den sedmý

"Na oběd jsme byli pozváni ke známým. Byla to pro mě první příležitost zjistit, jak tady lidé žijí. Jedna z věcí, která mě opravdu překvapila, bylo, že přes den se nezavírají vstupní dveře. Ten známý bydlel v bytě s manželkou a dvěma malými dcerami. Jedli jsme na zemi, protože nás bylo hodně, a dveře byly stále otevřené. Pak se v nich v jednu chvíli objevil malý, asi tak devítiletý kluk, který se starší dcery (mohla mít asi taky takových devět let) na něco jen tak zeptal, ona odpověděla, a on zase odběhl. Takže stále otevřené dveře asi opravdu k něčemu jsou."


Já, a za mnou je rýžové pole

Návštěvy patří k životu ve Vietnamu a není to jako u nás - u nás se návštěva musí nahlásit dopředu, a pak ji hostitel musí pohostit. Ve Vietnamu jsou návštěvy neohlášené, prostě přijdou kdykoli. Třeba ráno. Spíte, vzbudíte se, sejdete dolu - a bum, máte v baráku deset lidí. Nic divného. Návštěvám naštěstí jde opravdu o to, aby vás navštívily, a ne o to, aby se u vás najedli. Stačí je pohostit čajem (který je uvařený prakticky neustále), skleničkou vody nebo ovocem.


Úryvek z mého deníku:

15.července, den dvanáctý

"Po snídani jsme šli na návštěvy. První jsem šli do domu babičky a dědy od přítele z otcovy strany, kteří už jsou po smrti. Mamka koupila nějaké ovoce a jídlo, které jim potom dala na oltář a modlila se. V tomto domě bydlí strejda - bratr otce od přítele. Poté jsme šli na návštěvu - a teď pozor - k rodičům manžela sestry od mamky od přítele. Při pohledu na tu paní mě napadlo, že asi takhle nějak by měla vypadat kouzelná babička."


Neohlášené návštěvy jsou nedílnou součástí života Vietnamců


Lidé ve Vietnamu často žijí v domech, které připomínají naše řadovky. Jsou ale úzké a velmi vysoké. A namačkané na sebe. Když do takového domu vlezete, ocitnete se v něčem jako "úvodní místnosti" - je to něco mezi obývákem, halou, jídelnou a společenskou místností. Většinou je tady sedačka, televize, židle a stoly. Popřípadě palanda a třeba nějaká skříň. V této místnosti se také vítají návštěvy. Další místnosti už jsou podobné těm našim - kuchyně, ložnice, pokoje. Většina Vietnamců má v domě také oltář, někteří jej mají jako malinkou oddělenou místnost.

Když vejdete do domu, jako první se dostanete do "společenské místnosti", což je něco mezi obývákem, halou a jídelnou. V této místnosti se mimo jiné také vítají návštěvy.

Domy s tvarem střechy, jako máme u nás, ve Vietnamu nenajdete, střechy jsou většinou placaté. Hodně lidé má na střeše třeba květiny, malou zahrádku a nebo tam suší prádlo. Ale samozřejmě se ve Vietnamu dá žít i v bytě - v paneláku nebo v jakémsi bytovém komplexu.

V některých chudších oblastech vypadají domy na první pohled bídně, ale vevnitř jsou často skvěle vybavené


Úryvek z mého deníku:

14.července, den jedenáctý

"Když jsme večer dojeli do Nam Đinh, už na nádraží nás čekalo několik strýčků s rikšou, na kterou jsme naložili věci a sami šli pěšky. Dům babičky a dědy mě na první pohled upoutal tím, že po celé jeho délce měl obrovské skleněné dveře. Takže se všichni z ulice mohli dívat do pokoje - společenské místnosti. Domy tady ve Vietnamu nejsou stavěny na velkém pozemku, ale jsou hnány do výšky. I tenhle dům je úzká řadovka, která má ale čtyři patra."

Snažím se chytit si oběd:)

Život na vesnici také ovlivňuje to, jak roste rýže, protože většina rodin na vesnicích má alespoň jedno malé políčko, o které se stará. Když jsme byli na jedné návštěvě v době, kdy se sázela rýže, tak jsme zastihly pouze ženy - všichni muži z vesnice byli na poli a sázeli. Život na vesnici je v mnohém klidnější, protože kolem není takový ruch, z druhé strany je ale asi docela složitý. Mnoho lidí na vesnicích toho majetku moc nemají, ale neřeší to - děti pobíhají po dvorečku naboso mezi koťaty, štěňaty a housaty si kopají s míčem. Hodně mi to připomínalo dětství, kdy jsem sama jezdila na prázdniny k prababičce na statek. Lidé si zde dokážou vystačit i s tím málem, co mají - sami si pěstují rýži, chovají psy, prasata, slepice, husy, kachny, kozy, vodní buvoly, ... Rozhodně pro mě návštěva vesnice byla také zajímavá zkušenost.

Na vesnicích lidé chovají všelijaká zvířata

Každý majitel políčka si sází rýži ručně


Vietnamská mládež hrající si na ulici

Dostáváme se k tomu, co život ve Vietnamu poměrně ztěžuje. Jedna z těchto věcí je třeba to, že Vietnamci si tolik nepotrpí na nějaký řád. Pro Evropana je to pak působí jako jeden velký zmatek. Motorky jezdí, auta troubí, chodci chodí, děti běhají, všichni po sobě něco volají, v obchodech lidé smlouvají, na tržnicích se překřičují,... Zmatek, zmatek, zmatek. Tomu všemu zmatku například přispívá i to, že například odpad se nevyváží tak jako u nás, ale jede nějaký chlapík na rikše, zvoní jako o život a lidi chodí a dávají odpad na ulici - a chlapík to odveze. Také proud vypadává častěji než u nás. Lidé to tolik neřeší, jsou na to zvyklí a vědí, že proud zase za chvíli pojede. A když už se dostanete přes tohle všechno, přijde povodeň. Opravdu, povodně jsou tady poměrně časté, naštěstí jsou také poměrně rychlé. Zaprší, voda se zvedne, pršet přestane, a voda do půl hodiny opadne a vyschne.

Z povodně si nikdo nic nedělá, a když už jde do tuhého, motorkáři jen zvednou nohy na řídítka


Úryvek z mého deníku:

23.července, den dvacátý

"Po obědě jsem dobrou půlhodinu zabila tím, že jsem pozorovala, jak venku stoupá voda. Pršelo jako z konve a za chvíli byla na ulici povodeň. Dům babičky a dědy je zvýšený - vedou do něho dva velké schody - teď už vím proč. Dva schody byly pod vodou. Zatímco u nás by třicet nebo čtyřicet čísel vody byla katastrofa, kterou by vysílali v hlavních zprávách, tady to nikdo nijak zvlášť neřešil. Obyvatelé domů, které nebyly tak zvýšené, možná vytáhli pár pytlů s pískem, aby zabránili vniknutí vody do domu, ale jinak tady vše fungovalo normálně. Motorkáři si nasadili pláštěnky a dali nohy na řídítka. Těm, kteří měli výfuk nízko a motorku utopili, nezbývalo nic jiného, než tlačit. Strejda motorku, která doteď stála před barákem, vytáhl do domu. A do hodiny bylo po povodni."


"Hledač pokladu" na místní pláži

V ulicích bývá docela rušno


Většina běžného života Vietnamců se odehrává na ulici. Na ulici se potkávají, jedí, nakupují, ... Myslím si, že život ve Vietnamu je v mnohém složitější, než život ve středu Evropy. Ale když už si na všechen ten ruch kolem zvyknete, tak to jde. A nejen to - dokážu si představit, že bych si to i doopravdy zamilovala:).


Teta právě skočila pro nějaké jídlo naproti přes ulici


Nezapomeňte si přečíst i starší díly tohoto seriálu a ostatní články o mé cestě do Vietnamu:



Štítky:

Komentáře

Okomentovat

Oblíbené příspěvky