Kam zmizela pokora?
Pokora je odedávna považována za ctnost a dobrou vlastnost. Má své stálé místo snad ve všech světových náboženstvích. A přesto mám pocit, že nás pomalu, ale jistě, opouští.
Stále častěji slýchám větu: "Přece si nenechám srát na hlavu." To je samozřejmě v pořádku, kdo by si na ni taky srát nechal, že. Jen mi přijde, že to lidé s touto větou - a vlastně s celým tímto smýšlením - často dost přehánějí. A používají to v situacích, kde se o žádné "sraní na hlavu" nejedná.
Jsme čím dál tím víc sebestřednější. Asi je to přirozené, přece jenom žijeme v době, kdy každý z nás má možnost vykřičet svůj názor do světa. Je jasné, že pak člověk může nabýt představy, že se vše točí kolem něj.
Je fajn mít možnost říct svůj názor. Je fajn mít možnost dělat věci, které opravdu chceme. Je fajn mít možnost budovat kariéru, zdokonalovat se, mít úspěch. Všechno je to fajn. Dokud to člověku nepřeroste přes hlavu.
Skromnost se pomaloučku, ale jistě, vytrácí. Často už nejsme schopni jednat pokorně. Ne, teď se všechno staví na silném sebevědomí a na myšlence "jsem pro sebe ten nejdůležitější člověk na světě". Což opět může být fajn, pokud to dokážeme držet v rozumných mezích. Přijde mi totiž, že čím více myslíme na sebe a snažíme se vykřičet své názory, tím méně posloucháme ostatní. A když už jsme nuceni si názory někoho jiného vyslechnout, mávneme nad nimi rukou, protože to pro nás není důležité a stejně se nechceme řídit názory ostatních. Chceme být tak moc "sami sebou", že zapomínáme, že tady nežijeme sami a že nejsme jenom "sami sebou", ale jsme součástí společnosti, součástí lidstva.
Ruku v ruce s pokorou pomalu odchází i úcta a přirozené autority. Teď je prostě moderní se "bouřit". Zatímco naše babička by si nedovolila se svými rodiči smlouvat nebo dokonce odmítnout uposlechnout, teď mi přijde, že spousta mladých lidí nemá problém rodičům pomalu vynadat za to, že jim vůbec chtějí "mluvit do života". A je jedno, jestli jim je třináct a nebo pětadvacet. Pak to vypadá tak, že rodiny jsou rozhádané, partnerské vztahy dlouho nevydrží, lidé nejsou schopni s kýmkoli harmonicky žít. Nikdo si nenechá do ničeho mluvit, nikdo si nenechá poradit. Jen kvůli pocitu, že si "všechno chceme udělat sami a podle sebe". Teď se budu opakovat, ale myslím si, že nemůžeme "všechno dělat podle sebe", protože tady nežijeme sami.
Další články, které by vás mohly zajímat: |
Neříkám, že se máme řídit názory někoho jiného a že se máme vždy podřizovat druhým. Jen si myslím, že bychom názory ostatních (zvlášť těch starších, moudřejších a zkušenějších) lidí, měli alespoň vyslechnout a zvážit je dřív, než je nemilosrdně odvrhneme. Protože pokud si nedokážeme připustit, že nemusíme mít vždy pravdu, pokud se nedokážeme občas v něčem podřídit a nedokážeme se zamyslet nad tím, co říkají ostatní, nakonec budeme úplně sami.
A co si vy myslíte o pokoře?
Znáte nějaký příklad nedostatku pokory ze svého okolí?
Podělte se o názory v komentářích :-)
Komentáře
Okomentovat