Otravný optimismus
Tedy optimismus jako takový ne, ale v poslední době zjišťuju, že optimističtí lidé připadají ostatním otravní. A ti "ostatní" často udělají cokoli, aby daného optimistického člověka hned trochu zkrouhli, aby nebyl tak optimistický. Co nám ale na optimismu připadá tak nebezpečné, že se ho snažíme "vytlačit" i z jiných lidí?
Je vlastně moderní si stěžovat. Lidé si stěžují na všechno. A když už se konečně v jejich životech děje něco, co vypadá, že se děje dobře, lidé si stejně hledají něco, na co by si mohli postěžovat. Někdy mě napadá - co vlastně ti lidé doopravdy chtějí? A vědí vůbec oni sami, co vlastně doopravdy chtějí?
Já jsem, a nebo se přinejmenším co nejvíc snažím, být optimista. Není to o tom, že by mě nikdy nic neštvalo nebo že by mi všechno vycházelo a všechno v mém životě bylo sluníčkové a nejlepší, ale tak nějak se snažím na život nahlížet spíš v tom světlejším světle. Prostě se snažím hledat na věcech to dobré, protože, mezi námi, jsou situace, kdy by se člověk musel zbláznit, kdyby na nich viděl opravdu jen všechno černě. Já jsem třeba hodně citlivý člověk, rozhodí mě sebemenší blbost, a kdybych se měla ve všem negativním utápět, tak jsem se v tom už dávno utopila.
"Dobrá nálada nevyřeší Tvé problémy, ale nasere tolik lidí, že je dobré si ji udržet."
Jako optimista nechápu to neustálé stěžování si. Když už si někdo stěžuje na svůj život, není prostě spokojený, tak to se ještě pochopit dá - pořád je to něco, co se toho daného člověka nějakým způsobem týká (a pokud s tím ten člověk má snahu i něco dělat, většinou si nestěžuje dlouho). Ale co absolutně nechápu, je neustálé stěžování si na věci, které se daného člověka pořádně ani netýkají a nijak zásadně ho neovlivňují. A nebo na věci, které opravdu ve skutečnosti zase tak hrozné nejsou, ale protože daný člověk pořádně nikdy nevystrčil čumák z domu, tak nevidí, že to, na co si stěžuje, je jinde často ještě mnohem horší a ti lidé to zvládají bez problémů a bez stěžování. Vždycky si pomyslím, jak někteří lidé můžou být tak omezení. A taky si vždycky říkám, že by člověk udělal mnohem lépe, kdyby si přestal jen stěžovat a rozhodl se s tou danou věcí prostě něco dělat. Ono mluvit o tom, jak je všechno špatně, to je jednoduché, ale zvednout se a dělat něco, aby alespoň něco tak špatně nebylo, to už je mnohem těžší.
Upřímně se nerada stýkám s pesimistickými lidmi. Ano, otravuje mě to, stěžování mě nebaví, nebaví mě to poslouchat. Navíc po komunikaci s takovým člověkem si pak já sama připadám jak vymačkaný citrón. Prostě mě takový člověk zdeptá. A pozoruju také to, že pesimistickým lidem úplně stejně zase připadám otravná já. Možná proto, že odmítám někoho litovat a přizvukovat stěžování si. A nebo toho člověka já zdeptám tím, že má pak pocit, že se mám líp než on?
Ale ono to není tak, že ten, kdo si stěžuje, se má hůř než ten, který se na svět snaží pohlížet optimisticky. Já mám dokonce takový pocit, že právě lidé, kteří by vlastně měli právo si stěžovat, protože to opravdu nemají jednoduché, si stěžují nejméně. Optimističtí lidé mají někdy taky problémy a různá trápení, ale nemají potřebu svými problémy zatěžovat okolí a vlastně i sebe - nechtějí se ve svých problémech utápět, nechtějí se litovat. A už vůbec nechtějí, aby je litoval někdo jiný.
A protože mě k sepsání tohoto článku inspirovala Kika svým článkem o stěžování, přihodím tady ještě i část svého komentáře, který jsem ji tam napsala, protože si myslím, že je docela k věci:
"Nemám ráda negativismus. A docela zjišťuji, že nejvíce si stěžují lidé, kteří nemají takový rozhled, kteří prostě žijí jen na tom svém písečku. To je prostě pak jasné, že tráva se jinde zdá zelenější. Ale jak člověk překročí vlastní práh a pozná třeba i lidi, kteří se mají mnohem hůře, než on, a přesto jsou šťastní, začne se na ten svůj život dívat úplně jinak:).
Sama se snažím, co jen můžu, se na věci dívat spíš z té pozitivní stránky a snažím se na dané věci ty pozitivní stránky hledat. Proč? Protože hrabání se v negativních stránkách věci ještě snad nikomu v ničem nepomohlo. Zdravá kritika je samozřejmě fajn, ale všechno má své meze a to, co u mnoho lidí vidím, už se ZDRAVOU kritikou nemá vůbec co dělat."
Další články, které by vás mohly zajímat: |
Je zajímavé, jak optimismus někdy dokáže lidi nasrat. Když vidí optimistického člověka, mají tendence ho "postavit zpět na zem" a trochu mu to znepříjemnit. "Já se nemám dobře, takže ty taky nemáš právo mít se dobře." Proč jsme tak negativně naladěni? Vážně se máme tak špatně? A když už jsme optimismus ztratili, proč ho nepřejeme ostatním? Proč nás štvou lidé, kteří vypadají, že se mají lépe, než my?
Komentáře
Okomentovat