Jako malá... :)

Tak to jsem já, malá Petřička. Já vím, moc toho nevidíte. Moje potřeba strkat si věci na hlavu možná pramení z nějakého psychického bloku, nevím:-D. Ale začnu od začátku...

---

Narodila jsem se v sobotu, v září roku 1991 v 19:00 v ostravské porodnici. Vážila jsem 3250g a měřila 50cm. Moc jsem nechtěla jíst a celé noci jsem prožvala hlady. Inteligentní dítě, no. Věřím, že první měsíce se mnou nebyly lehké. Možná že ani ty další, každopádně se mnou aspoň začala být trochu sranda. Byla jsem pěkně zvědavé děcko, koukala jsem na všechno okolo a nic mi nemohlo uniknout.

A pak jsem rostla. Narostly mi první zuby, řekla jsem i první slovo. Žádné máma nebo táta, moje první slovo bylo "hůů". A u tohohle slova taky docela dlouho zůstalo.

Ano, tady právě hučím. Později jsem se naučila i trochu mluvit. Těžko říct, jestli to bylo dobře nebo špatně, protože jsem pak nějakou dobu nikoho nepustila ke slovu.

A pak mi dokonce narostlo i pár vlasů. Dětství bylo (v rámci možností) bezstarostné. Ne tolik, jako mají jiné děti, ale já si to tehdy neuvědomovala. Hrála jsem si se sestřičkama, objevovala svět. Nic víc jsem nepotřebovala.

Když mi bylo pět, naši se rozvedli a do mého života vstoupil nový táta, tedy otčím. Ten pravý táta přestal mít zájem. Po dvou letech mi sice sestry zajistili jeho návštěvu, navštěvování ale vydrželo asi pět let (z toho asi čtyři roky jsem návštěvy nesnášela), pak ztratil zájem podruhé. Zjistila jsem, že ho vlastně ke svému životu tolik nepotřebuju. Nemá ponětí, kolik slz jsem pro něho ve svých šesti letech probrečela. Pak se objevil a já malá naivka mu padla do náruče. Ještěže mi tohle nevydrželo. Nebudu psát, co všechno dělal. Nemám na to náladu a snažím se některé věci vytlačit z hlavy ven. Nemá ponětí kolik slz jsem probrečela, když mi bylo deset a já k němu musela jít. Tak strašně jsem tam nechtěla. Mezi námi, on to s dětmi prostě moc neuměl. Nějakou dobu jsem mu vnitřně vyčítala, že se ani neozve. Že ho nezajímá, na jakou školu chodím, co ráda dělám... A přitom jsem od dětství nechtěla nic jiného, než aby byl na mě můj táta pyšný... Ještě před pár lety bych tady možná napsala něco jiného, ale teď můžu napsat, že už jsem mu všechno odpustila. Necítím k němu v srdci žádnou zášť. Holt život někdy nebývá jednoduchý. Ale za jednu věc jsem mu vděčná - za své sestry. Jsem strašně ráda, že je mám. Všechny tři. Na fotkách vidíte starší Sabinu (hnědovlasá) a mladší Darinu (špinavá blondýnka). Nejmladší sestru Adélu (rok narození 2002) moc nevídám. Je mi to líto, ale pracuje se na nápravě.

Díru po otci rychle zaplácl otčím, Zbyněk. Od první třídy mě živí, šatí, stará se o mě a má mě rád jako vlastní. Je to můj táta. A vždycky bude.

A na další fotce mě vidíte s mým malým bráškou Vilémem (rok narození 2001).

Tak, to už by mohlo stačit, že? Věřím, že už mě máte plné zuby. Ale ještě jednu fotku si nemůžu odpustit. Je to jedinná, která mě charakterizuje i nyní. Takhle nějak se cítím:-D.

Co mě inspirovalo tento článek napsat? Rozhodla jsem se zapojit do projektu od Dragell. Pokud kliknete na následující ikonku, můžete si prohlédnout dětství i dalších blogerek.