Kde najít kompromis?

Aby bylo jasno - upřesním, jaký kompromis mám na mysli. V poslední době se ve mě perou dvě myšlenky. Vlastně dva způsoby života. Po dnešním rozhovoru s přítelem se ve mě zase začaly prát. Stačí malé šťouchnutí a můžu jednu z nich nechat vyhrát. Otázka je, kterou a v jaké míře.

Zase jednou byla pěkně ucpaná Ostrava. Nějaký frajer v černém naleštěném autě se rozhodl, že čekat je pravděpodobně pod jeho úroveň a celou frontu předjel po kolejích. Pronesla jsem, že je to blbec, že bych ho před sebe nepustila, ať si pěkně počká na kolejích, parchant. A tím to vlastně začalo.

---

Přítel namítl, že by ho pustil. Proč ne? Neubyde ho a ono se mu to jednou vrátí. Pro mě je otázka jasná - do jaké míry můžeme tolerovat nevhodné chování lidí okolo? Do jaké míry dokážeme být nad věcí? A opravdu se mu to jednou vrátí? Parter má v jedné věci pravdu. Mě daná situace negativně naladila a chování řidiče mě přinejmenším pěkně naštvalo, zatímco ho to nechalo klidným. Já jsem byla najednou plná negativních myšlenek, zatímco on svou energii už zaměřoval na něco jiného, mnohem zajímavějšího a pozitivnějšího. Prý jsem škodolibá. Asi ano.

Možná má pravdu v tom, že bychom neměli řešit něco, co nás nepálí. Jsou věci, které je asi lepší nechat plynout a nezabývat se arogancí a omezeností ostatních. Čím víc se jí zabýváme, tím víc se stáváme stejně omezenými. Začarovaný kruh plný nenávisti. Jenomže kde je ta hranice, kde bychom se už neměli nechat využívat? Nebo bychom to měli přestat vnímat jako využívání, ale jako dobrý skutek? Jak se naučit být nad věcí?

Pak je tady ta extrémní strana. Lidé, kteří říkají, že život jsou sračky a tak člověk musí být svině, aby v něm dokázal chodit a aby v něm vůbec něco dokázal. S tím rozhodně neztotožňuji. Zase tak hrozné na tom světě není, mně se tady vlastně docela líbí. Je tady i spousta slušných, milých a příjemných lidí. Pořád doufám, že s poctivostí se dojde dál. Duševně dál. No upřímě - co bych měla z cíle, kterého bych dosáhla nekalou cestou? Vůbec nic. Mám ráda výzvy proto, že je chci zvládnout, ne že je zvládnu obejít. A žijeme své životy snad proto, abychom překonávali sami sebe, ne abychom něčeho dosahovali na úkor ostatních.

Jenomže co když někdo jiný jede na náš úkor? Co když nás někdo jiný tlačí někam, kam nechceme? Je to jasné - stačí přece říct "ne". Ale jak obtížné je říct "ne" pro někoho, kdo by byl nejraději se všemi za dobře? Jak těžké je říct "ne" pro někoho, kdo nemá rád konflikty? Jak těžké je říct "ne" pro někoho, kdo se vlastně realizuje v tom, že může někomu pomoct? Hrozně těžké. Sakra těžké. Nejhorší na tom je, že když s někým jednáme pěkně a on si na to strašně rychle zvykne. Však to znáte - nabídnete prst, ukousne vám ruku. Nejhorší v životě je srážka s blbcem. Znáte někdo nějaký návod na to, jak blbcům odolávat, nenechat se jimi zvyklat, být nad věcí a zároveň v sobě zachovat pozitivní způsob myšlení?