Mladí v chomoutu
Ještě před pár lety se dívky vdávaly v osmnácti. V poslední době se věk novomanželů zvyšuje a zvyšuje - a když se náhodou naskytne pár, který se vezme ještě před dvacítkou, připadá to okolí hrozně zvláštní. Ale je to dobrý nápad brát si někoho v osmnácti? A nebo je naopak špatný nápad se svatbou vyčkávat?
Od dob našich babiček se toho hodně změnilo. Zatímco ony v sedmnácti ukončily školu a šly do práce, my často ještě dalších několik let studujeme. Zatímco ony tedy byly v osmnácti připravené mít vlastní rodinu, my jsme v osmnácti ještě často finančně závislé na rodičích. Navíc se v dnešní době chce jen málokdo hned vázat, mladí lidé si chtějí užívat života - a představa, že by celý život měli jen jednoho partnera, je pro ně vlastně nepředstavitelná.
Je to také i o zodpovědnosti. Ano, říct, že s někým chci být celý život a že se o něj budu starat v dobrém i ve zlém, to je velký krok do zodpovědného života. Z druhé strany však podle mě není zodpovědné rodit děti, když na to ještě nemám peníze. A ať si říká kdo chce co chce, tak svatba k tomu založení rodiny zcela jasně směřuje.
Naše generace dívek je tak trošku v začarovaném kruhu. Studujeme do šestadvaceti let, pak hledáme práci, pak chceme chvíli pracovat, pak chceme být finančně zajištění - a pak chceme mít děti. Pak se tři roky pokoušíme o dítě - a ani se nenadějeme a je nám pětatřicet. A to je na prvorodičku poměrně pozdě. Jenomže jak se z tohoto kruhu dá vyjít ven? Už dávno nežijeme v době, kdy jsou ženy doma, starají se o rodinu, a muži vydělávají peníze. Nyní máme roli jak ženy, tak muže. Musíme se starat o rodinu, o domácnost a ještě do toho vydělávat peníze.
Neděste se, nevdávám se. Takovéto bílé šaty nosí ve Vietnamu studentky. Ale jako doprovodný obrázek dobré, ne?
Vlastně mi ale asi ani nepřipadá jako dobrý nápad se hnát do závazku jako -náctiletý. Pokud studujeme, tak roli našeho rodiče-živitele převezme náš partner, jinak se stejně nic nezmění. Jasně, můžeme k tomu navíc mít třeba práci na poloviční úvazek. Ale dá se to dlouhodobě zvládnout, aniž bychom zanedbávali něco z toho? Aniž bychom se zbláznily? Opravdu je možné studovat, pracovat, starat se o domácnost, o muže, zakládat rodinu - a dělat všechno tohle na 100%? Není lepší to dělat nějak postupně? Navíc jak dlouho v tomhle věku s přítelem chodíme? Dva roky? Tři? Čtyři? Je to dost na to, abychom dokázaly říct, že s ním chceme být celý život? Je to dost na to, abychom mohly říct, že právě s ním chceme mít děti? Je to dost na to, abychom ho dokonale poznaly? A kolik let je vlastně tak akorát?
Čtěte i další články na podobné téma: |
Podpořte tento článek na i webu Krásná.cz: http://krasna.nova.cz/clanek/hogreta/mladi-v-chomoutu.html
Komentáře
Okomentovat