Předháníme se v tom, kdo se má hůř
Nedávno jsem podnikla cestu daleko od naší české společnosti, daleko od našich zvyků a tradic. A samozřejmě mě to donutilo trochu srovnávat a zamyslet se.
Je jasné, že lidé na druhé straně světa myslí jinak, chovají se jinak, žijí jinak a za důležité považují jiné věci. To ale neznamená, že bychom se od nich nemohli v tom, co je dobré, poučit. A nebo se alespoň zamyslet nad tím, co by se dalo zlepšit.
Na světe jsou místa, kde lidé žijí v mnohem horších podmínkách, než my tady, a i přesto mají téměř vždy úsměv na rtech. I přesto jsou spokojení a se svým životem smíření. Po návratu domů jsem měla pocit, že naše západní civilizace při honbě za penězi už naprosto propadla pesimismu. Pořád někam pospícháme, nakládáme si na bedra čím dál tím víc povinností a nestíháme. A z toho pramení i pesimistický přístup k životu.
Myslím si, že je to škoda. Uznejte sami - kdy naposledy jste slyšeli, že by vám někdo řekl, že je šťastný. Vždyť i na otázku: "Jak se máš?" mnozí okamžitě odpovídají: "Špatně." Nebo přinejmenším: "Nic moc." Mluvíme o všem, co nás trápí, o nemocech, starostech i neštěstích, ale málokdy mluvíme o tom, co se nám povedlo, z čeho máme radost, na co se těšíme,... Nebo ne? Nikdy jste nebyli svědky toho, jak se dva lidi předhání v tom, kdo má "lepší nemoc" nebo kdo se má hůř? Někdy to skoro vypadá, že někteří lidé se rádi mají špatně. Že se rádi plácají ve vlastní sebelítosti. Od okolí vyžadují lítost, ne radu. A když náhodou někdo přijde s nějakou dobře míněnou radou o tom, jak by mohli svůj život zlepšit a situaci vyřešit, mají tisíce výmluv a důvodů, proč by to právě u nich nefungovalo a proč to prostě nejde. Došla jsem k názoru, že tito lidé vlastně nechtějí změnit k lepšímu ani sebe, ani svůj život. Asi to dává smysl, protože litovat se je mnohem jednodušší, než zkusit něco změnit.
Začala jsem se takových lidí stranit. Lidé, kteří se rochní ve vlastní sebelítosti, neúmyslně vysávají optimismus i ze svého okolí. Nikomu nejde pomoct, pokud tu pomoc nechce přijmout. Nikomu nelze radit, pokud tu radu okamžitě vyloučí. A pořád jen někoho litovat je prostě vysilující.
Pesimismus však nejde vidět pouze v sebelítosti. Například jsme automaticky předpojatí k lidem, které vůbec neznáme. Hned první den, kdy jsem přijela zpět do ČR, jsem šla po ulici a viděla jsem, jak nějaké asi patnáctileté slečně vypadly klíče z kapsy. Otočila jsem se a chtěla na to tu dívku upozornit, když v tom už ji na to upozornil jeden z jejich kamarádů. A tak jsem se chtěla otočit zpět a chtěla jít dál, nicméně slečna si všimla, že jsem se na ty klíče předtím dívala, rychle je sebrala a na mě nenávistně přes zuby přecedila: "Ani se na ně nedívej." Nebyla jsem na ni naštvaná, to vůbec ne. Nic jsem jí na to neřekla, otočila se a pokračovala dál ve své cestě. Ale bylo mi z toho tak zvláštně smutno. To je to s námi opravdu tak špatné?
Když jsem šla po ulici s úsměvem na rtech v té cizí zemi, přišlo mi to naprosto normální, všichni se usmívali. Když jsem šla po ulici s úsměvem na rtech tady, spousta lidí se na mě dívala jako na blázna, že se usmívám jen tak pro nic za nic. Málokdo mi úsměv oplatil. To jsme opravdu tak nešťastný národ? Vždyť úsměv nestojí vůbec nic. A někomu může udělat radost.
Přála bych si, abychom byli trochu veselejší a netrápili se každou maličkostí. Znáte to přísloví o tom, že když nejde o život, tak jde o "h..."? A kolika z nás jde opravdu o život? :)
Tento článek jste mohli číst na Krásná.cz nebo v zářijovém Popcornu.
Nezapomeňte si přečíst více o mé cestě do Vietnamu: |
Komentáře
Okomentovat