Na všechno potřebujeme důkaz
... důkaz, kterému pak stejně nevěříme a nebo mu vůbec nerozumíme...
Někdy mám pocit, že my lidé už strašně málo věcem věříme. Není se čemu divit, v dnešní společnosti musí mít člověk oči i vzadu a pomalu očekávat podvod na každém rohu (otázka, zda to dřív bylo jinak). Nevěříme doktorům, nevěříme řemeslníkům, nevěříme novinářům, nevěříme. Nevěříme tomu, co říkají v rádiu, nevěříme ani tomu, co vidíme v televizi. Nevěříme tomu, co si přečeteme v novinách a dokonce ani tomu, co si přečteme na příbalovém letáku. Na každou maličkost dokážeme vymyslet milion konspiračních teorií. Nejenom, že nevěříme tomu, co vidíme nebo slyšíme, ale my už dokonce nevěříme ani tomu, co cítíme. Ale komu jinému bychom měli věřit, než nám samotným a těm, které milujeme?
Na všechno potřebujeme důkazy, už neodkážeme "prostě jen věřit". Jenomže ne všechny důkazy přicházejí okamžitě. A někdy se věc dokáže prostě tím, že se něco nikdy nestane. Ale to pak máme na důkaz čekat celý život?
A řekněte, že to tak není. Vždycky se ozve někdo, kdo říká "To tvrdíš teď, ale počkej za pár let". Počkáte pár let a tvrdíte to samé. Pak ten samý člověk přijde a klade si další a další podmínky. Nikdy nepřistoupí na to, že jste možná měli pravdu. Je to trochu podobné s tím, když vám rodič tvrdí "až budeš mít patnáct", pak "až budeš plnoletá", pak "dokud studuješ", pak "dokud bydlíš pod naší střechou" a ukončí to "dokud jsem tvůj rodič". Prostě podmiňování a přesouvání do nekonečna.
Když jsem začala chodit se svým přítelem, slýchávala jsem: "Teď to možná klape, ale počkej, až zmizí zamilovanost, to to budeš vidět jinak, vždyť jste každý odjinud, to nemůže fungovat." Zamilovanost vymizela a já slýchávala: "Jste mladí, počkej, až spolu budete aspoň rok, to se potom chytneš za nos, jak si byla naivní." Když jsme spolu byli déle než rok, slýchávala jsem: "Rok je krátká doba, to spolu musíte být alespoň pět let a musíte být spolu alespoň nějakou dobu úplně sami. Potom se budeš ještě divit a budeš ráda za českého kluka". Když už jsme spolu byli déle než pět let, tak jsem začala slýchávat: "On je teď jiný, ale počkej, až s ním odjedeš do jeho rodné země, on se k tobě bude chovat úplně jinak, ještě budeš ráda, že od něho utečeš." Fajn, v jeho rodné zemi jsem byla, k překvapení všech mě tam za velblouda nikdo neprodal (ne, ve Vietnamu opravdu nejsou velbloudi) a dokonce se mi tam fakt líbilo. A teď slýchávám: "No počkej, až se vezmete a budte mít děti, to budeš mluvit úplně jinak, protože z tvého přítele se stane tyran, který tě zavře do sklepa." To jako fakt?! Co je tedy dostatečný důkaz? To musím být na smrtelné posteli, aby lidé věřili, že to třeba fakt může vyjít?
Nebo třeba když někomu řeknu, že jsem věrný člověk a nevěru neuznávám. To je pak: "Kdyby ses pohybovala v klučičím kolektivu, viděla bys to jinak." Pohybuju se v klučičím kolektivu, vždyť studuju IT - a vidím to furt stejně. Takže pak přichází na řadu: "To říkáš teď, když jsi zamilovaná, ale kdybyste s partnerem měli nějakou krizi, viděla bys to jinak." Proboha, děcka, jsme spolu téměř šest let, myslíte, že za tu dobu jsme neměli žádnou krizi? I tak to vidím pořád stejně. Takže nakonec slyším: "To říkáš teď, ale kdybys měla příležitost, udělala bys to." WTF? Nejde se prostě smířit s tím, že lidé jsou různí a mají různě poskládané priority? A že třeba opravdu existuje někdo, kdo není věrný proto, že nemá jinou možnost, ale prostě proto, že je to pro něho důležité? Dokázat nevěru je jednoduché, na to stačí jeden malý hloupý důkaz. Ale jak se dá "dokázat" věrnost? Není lepší tomu jednoduše věřit?
Já myslím, že jestli něčemu máme věřit, tak sobě a těm, které milujeme. Neříkám, že se nemůžeme zklamat. Jenomže teprve až se zklameme, tak máme být nešťastní. Proč být nešťastný dopředu, když zatím není důvod? Co když ten důvod ani nikdy nenastane?
Proč k něčemu nebo k někomu přistupovat s předsudky? Není lepší raději věřit v to dobré a v nejhorším se zklamat, než být zklamaný celý život?
Čtěte i další články na podobné téma: |
Komentáře
Okomentovat