Jednou nohou tam, druhou jinde

Stojím na hranici dvou naprosto rozdílných společností a vím, že se jednou budu muset přiklonit na jednu stranu. Jako správný vlastenec bych se měla přiklonit na tu českou stranu a být nadále "členkou" české společnosti. Avšak jako správná žena a manželka bych se měla přiklonit na druhou stranu - na stranu své budoucí rodiny - a stát se součástí vietnamské společnosti. Ať už se přikloním kamkoli, tak se na mě vždy přívrženci obou stran budou tak trochu dívat přes prsty. Co "budou" - vždyť už dávno dívají. Zatím si s tím ale nehodlám lámat hlavu. Proč? Protože mi se tady uprostřed docela líbí:). Tady mám možnost porovnávat. Vidím, jak se zachovají obě společnosti ve stejné situaci. Poznávám obě mentality. Bavím se s oběma stranami. V každé konkrétní situaci si můžu říct, ke které ze stran cítím silnější sympatie.

Jsou chvíle, kdy se cítím mnohem lépe mezi Vietnamci, protože mi Češi připadají pokrytečtí. To je docela typická česká vlastnost. Nechci tím urážet žádného jedince, vždyť i já jsem Češka. Jen se to snažím zhodnotit tak nějak z jihého pohledu, snažím se udělat si nadhled. Všimli jste si třeba někdy, jací jsme vlastenci, když hrajeme třeba mistrovství světa v hokeji? Všichni hráčům fandíme, povzbuzujeme - ale pouze tehdy, když se daří. Když se náhodou stane, že prohrajeme, tak jsou to najdednou debilové, pitomci, idioti, kteří neumí hrát. Prostě se k hráčům po neúspěchu postavíme zády. Dále zjišťuju, že typický Čech je vlastně brouk Pytlík. A Švej. Brouk Pytlík Švejk. Všechno ví, všechno zná, všude byl. A kdyby se náhodou stalo, že nebyl a nezná, tak to aspoň dělá. A když se prozradí, že to jen dělal, tak se z toho snaží švejkovsky vykecat. A mele a mele a mele, dokud všichni neodpadnou a neuznají, že má pravdu. I kdyby jen proto, že už chtějí mít pokoj. Tuhle vlastnost ale tolik kritizovat nemůžu, protože i já se někdy nachytám, že to alespoň v malé míře dělám. I když se mi to zrovna dvakrát nelíbí. Je však pravda, že to nemůžeme brát tak tragicky, protože Švejk byl sice neuvěřitelně otravný, ale je taky pěkně vyčůraný - a to se v dnešní době docela hodí. Češi mají naskutečnou vlastnost se dostat do skulinky - ať už je to skulinka v řádu, v pravidlech, kdekoli. Pokud existuje možnost, jak si usnadnit práci (nejlépe tak, abychom nedělali vůbec nic), tak ji najdeme a využijeme. To je rozhodně tvůrčí a užitečné.

Zajímavé je pozorovat, že začínám vlastenecky bránit obě strany. Cítím se špatně když někdo nadává na Čechy, stejně tak se cítím špatně, když někdo nadává na Vietnamce. Nesnáším, když se přislušníci jakékoli z těchto dvou skupin házejí do jednoho pytle (tada vlastně do dvou?). Házení do pytle mají obě společnosti společné. Možná to ale nebude společnostmi, ale samotními lidmi. Ti jsou totiž všude hodně podobní. Vždy se najdou ti zlí, pokrytečtí, nepřející, sobečtí. Stejně tak se najdou ti hodní, milí, přející, usměvaví a ochotní vždy pomoct. Těch je naštěstí vždycky o hodně více - jen nejdou tolik vidět. Na jejich nalezení totiž musíme otevřít nejen oči, ale především srdce.

Článek je přiřazen k tématu týdne "Společnost".