Není deník jako deník aneb Nářky nám vážně nepomohou

Snad každá holka si jako malá psala deníček. Svěřovala mu své tajné myšlenky, ale zároveň se to pro mnohé z nás stalo časem něčím jako povinností - něčím, z čeho jsme neměly radost. Tak jsme deník psát přestaly. Po nějaké době jsme zase začaly. Chvíli nás to bavilo, ale pak jsme to zase vzdaly. Mnoho z nás u psaní deníku prostě nedokázalo dlouho vydržet. Když jsme trošku povyrostly, tak se pro nás stal deník místem, kde jsme si mohly vylívat srdíčko. Bylo nám kolem patnácti a nadávaly jsme na okolní svět. A nebo stále nadáváme. A naříkáme. Deník se větišnou stal někým, kdo nás konečně poslouchá, někým, koho zajímá, jak se právě cítíme.

Také jsem si psala deníky. Také jsem se vypisovala ze všech bolestí, které mě potkaly, s tím, že se z nich vypíšu a bude to lepší. Prdlajs. Velmi záhy jsem zjistila, že si tím mnohem více škodím, než pomáhám. Ano, opravdu. Čím více jsem psala o věcech, které mě trápily, tím více se tyto věci děly. Čím více jsem se něčeho bála, tím více tyto situace nastávaly. My lidé si neuvědomujeme, jak silná je lidská myšlenka. Vlastně jakákoli myšlenka. Spousta z nás myslí ale mnohem víc na to, co je špatné, co je trápí a čeho se bojí - než na to, co je dobré, z čeho mají radost a na co se těší. Tohle bereme jako samozřejmost. Umíme se trápit, ale neumíme se radovat. Jednou jsem viděla takový film. Film, který mi otevřel oči. The Secret. Tajemství. A to opravdu velké Tajemství. Pak jsem přečetla stejnojmenou knihu. Začala jsem vyhledávat lidi, kteří ji také četli. Zjistila jsem, kolik slavných osobností o tom ví, kolik slavných osobností se touto filozovií řídí. Došlo mi, jak neuvěřitelně jsem byla blbá. Svůj starý deník jsem odložila na dno krabice. A založila nový.

Takže ano, pro ty, kteří se mě ptají, zda si vedu deník - ano, vedu. Jen asi úplně jiný, než očekáváte. Nepíšu si do něj denně - a vlastně do něj nepíšu vůbec. Především kreslím a lepím. A nekreslím to, co se mi stalo, ale kreslím to, co chci, aby se mi stalo. A věřím tomu, že stane. Nekreslím to, co mám, ale to, co chci mít. A věřím, že to mít budu. Je to vlastně taková kniha přání. Nebudu vysvětlovat, jak to funguje, protože sama tomu příliš nerozumím. Na to jsou tady jiní. Pokud tomu chcete doopravdy rozumět, přečtěte si zmíněnou knihu. Mně stačí, že to funguje. Neexistuje žádný předem daný osud, my jsme ti, co si ho tvoříme. Z nějakého mě neznámého důvodu si ho neúmyslně často tvoříme jinak, než si přejeme. Ale já ne. Já si chci tvořit takový osud, jaký doopravdy chci - ne takový, kterého se bojím, který se mi nelíbí a ve kterém budu nešťastná. Jsme to my, kdo řídíme svůj život. Nevidím jedinný důvod, proč bychom ho měli vláčet po té horší cestě.

Vraťme se k deníku. Pro mě je to kniha, kde si kreslím a lepím to, co se mi líbí, co bych chtěla zažít, kde bych chtěla být, co bych chtěla dělat a co bych chtěla mít. A za svým cílem si jdu. Ono často stačí jen věřit - vždyť i placebo funguje pouze na principu lidské myšlenky, na principu lidské víry. Člověk, který si o sobě myslí, že je k ničemu, že nikdy ničeho nedosáhne, že se mu nedaří, nikdo ho nemá rád - ano, tento člověk je nakonec opravdu k ničemu, nikdy se mu nebude dařit, ničeho nedosáhne a nikdo ho mít rád nebude. A to jenom proto, že tomu věří. Dobrovolně tomu věří. Já věřím tomu, že ze mě něco bude, že budu mít krásnou rodinu, která bude zdravá, budu mít dům, dobře placenou práci - a budu opravdu šťastná. Vlatně jsem šťastná už teď, protože vím, že tohle všechno nejsou jen nesplnitelné sny.

Ve svém deníku mám spoustu věcí. Když jsem vážila 68 kg, nakreslila jsem se do něj jako štíhlá holka. Nyní vážím 59kg. Když jsem byla nešťastná z hádky s partnerem, nelepila jsem si do deníku jeho fotku a připsala vlastnosti, které se mi na něm líbí. Všechny, které tak zbožňuju. Světe div se, zjistila jsem, že se ke mě partner takto začal chovat. Možná se tak choval už dřív, možná jsem potřebovala něco, abych si to uvědomila. Dále jsem si do deníku nakreslila autíčko a moc si přála, abych získala řidičák. Už přes půl roku jsem pyšný řidič. Vždy jsem si přála umět na housle, nakreslila jsem je a šla jsem za svým cílem. I přes svůj věk nyní chodím do hudební školy, do druhého ročníku hry na housle. Mám tady i obrázek sebe a přítele, jak ležíme na pláži u moře. Letos v červnu jsem k němu připsala "Corfu 2011 Hotel Telemachos", protože dovolená, kterou jsem si vysnila, dopadla přesně podle mých představ. A to jsem si ještě nedávno myslela, že na dovolenou nemám šanci si našetřit. Ale nebylo to tak těžké - díky tomu, že jsem věřila, se peníze prostě jednoduše "objevily". Mám tu také nakreslené maturitní vysvědčení. I tam mám dopsané datum 27.4. a usměvající se smajlíky, protože až na vyšší úroveň matematiky, ze které jsem dostala dvojku, jsem se mohla chlubit jedničkami. Mám tady spoustu dalších obrázků. Některé už se splnily a některé na splnění ještě čekají. Jsou to možná maličkosti, ale dělají mi radost. Je krásné, když si můžu tvořit vlastní osud.

Ne, tohle není chlubení se. Každý může být šťastný, jen vědět, jak na to. Když mi je zrovna "ouvej", tak se na to snažím nemyslet. ROZHODNĚ se z toho nevypisuji - ani do deníku, ani na blog. Nekreslím pesimistické obrázky, neskládám depresivní básně. Nikdy tady nenajdete pesimistický článek. Když se mi děje něco špatného, ignoruju to. Ono to přejde. Snažím se dělat věci, které mi dělají radost. Protože když se tím budu zbytečně zaobírat, tak na to budu myslet, budu se tím trápit a bude to ještě horší. Ne, takhle to nechci. Vím, že když budu myslet pozitivně, budou se mi dít pozitivní věci. A naopak. Takhle to na tom našem světě chodí. Já se rozhodně dobrovolně trápit nehodlám:).