Poprvé jsme se políbili ... právě před čtyřmi lety

Dnes s partnerem slavíme naše čtvrté výročí. Jsme spolu tak dlouho - ale přesto tak krátce. Stihli jsme spolu navštívit všelijaká místa České republiky, ale také Polsko, Velkou Británii, Litvu, Lotyšsko, Řecko... Za ty čtyři roky jsme si prošli nejednou krizí, často to už vypadalo, že se z toho dna nezvládneme odrazit. A podívejme - zvládli. Nebudu nikomu namlouvat, že to bylo jednoduché, že jsme se vždy milovali až za hrob a že jsme na sebe nikdy nebyli zlí. Byli jsme zlí, byli jsme nepříčetní - ale vždy jsme si nakonec uvědomili, jak moc je pro nás ten druhý důležitý.

Bylo mi čerstvých šestnáct a o opravdové lásce jsem ještě neměla ani tušení. Dokud jsem 1.září 2007 nepotkala jednoho úžasného kluka. Kluka, se kterým jsem si měla vždy co říct, kluka, kterému jsem kdykoli mohla jen tak napsat nějakou blbost, která můj šesnáctiletý naivní mozeček napadla. Kluka, se kterým jsem mohla chodit ven a probírat všechna možná i nemožná témata. Kluka, se kterým jsme se mohla radovat, kluka, na kterého jsem mohla myslet. Kluka, se kterým jsme se ve čtvrtek 8. listopadu 2007 v odpoledních hodinách poprvé políbili, poprvé pocítili ty motýlky v břiše. Oba jsme byli nervózní, ale poznali jsme, že se v ten okamžik stalo něco víc - že začala nějaká nová éra. Skončila jsem já. Skončil on. A začali jsme my. Už se nikdy nedozvíme, na jaký film jsme se tenkrát dívali. Oběma se to vykouřilo z hlavy - upřímně můžu říct, že jsem film vůbec nevnímala. Ani nevím, jestli jsme ho dodívali.

Za tu dobu se změnilo spoustu věcí. Prošli jsme si bláznivou zamilovaností, nesnesitelnými krizemi, chvílemi štěstí i smutku - a dopracovali jsme se k lásce. On je člověk, který mě naučil brát se takovou, jaká jsem. S tímto člověkem jsem dospěla. Byla jsem mladá, naivní, hloupá, nerozvážná a střeštěná holka. Ještě dítě. Časem se ze mě stala žena. Je krásné vědět, že jsem se jí stala s osobou, kterou jsem milovala. A kterou stále miluji. Jen s ním se můžu i nadále chovat střeštěně a vesele. Stále si v sobě můžu zachovávat část té duše dítěte.

Vím, že to nerad říkáš. Vlastně to ani říkat nemusíme, oba dva víme, co cítíme. A věříme, že i ten druhý cítí to samé. Vlastně ani nemusíme věřit. Oba to víme. Přesto mám někdy potřebu ti to říct - i když je pravda, že některé věci slovy vyjádřit ani nejdou. I tak se k tomu můžu slovy alespoň přiblížit...

Miluji tě, Hà.

Em yêu Hà.

Vytvořila jsem krátké video - je vytvořeno z fotek a videí nás dvou z míst, které jsme spolu navštívili. Ale dají se vůbec naše společné vzpomínky vtěsnat do šesti minut? Ale jako jakýsi přehled - jako přelet nad těmi nejhezčími vzpomínkami - to asi stačí:).

---