Probírání starých věcí

Budeme se stěhovat, pravděpodobně už příští týden. Mým úkolem bylo nabalit co nejvíc věcí, které týden nebudu potřebovat, a už si je přenést do nového. A tak jsem po letech otevřela svou krabici vzpomínek...

Mám doma krabici. Vééélkou krabici. Do ní dávám všechny potřebné a nepotřebné věci, které mi upomínají věci, na které bych nechtěla zapomenout. Mým dnešním úkolem bylo zredukovat krabici na krabičku. Krabici metr na metr nemám kam dát. Našla jsem v ní spoustu věcí. A spoustu věcí, které nikdy nechci vyhodit. Našla jsem některé starší deníky. Deník z doby, kdy mi bylo třináct. Začetla jsem se a nestačila se divit. Tolik věcí, na které jsem zapomněla. Tolik věcí, které mi nyní připadají tak bezvýznamné. Jak moc jsem byla naivní. Ale deník jsem přečetla jedním dechem. Je neuvěřitelné, že jsem to opravdu psala já. Je to tak dávno, tolik věcí se změnilo. Lidé se změnili. A změnila jsem se já.

V krabici jsem našla i spoustu užitečných věcí. Jak totem z tábora, tak různé letenky, vstupenky, jízdenky, fotky, přáníčka, pohledy. Neuvěřitelné. Jsem to opravdu já? Tohle je moje dětství? Moje minulost?

Narazila jsem na obrázky. Na obrázek, který mi nakreslil dědeček - i s věnováním. Plakala jsem. Měla jsem ho moc ráda. Jsem opravdu ráda, že jsem tehdy tento obrázek strčila o krabice. Nechci na dědečka zapomenout. Někdy přemýšlím, jaké by to bylo, kdyby tady ještě byl. Byl by na mě pyšný? Podporoval by mě? Měl by rád své pravnoučata? Život je někdy hrozně nespravedlivý. Dědeček byl člověk, který pomáhal všem. A byl neuvěřitelně šikovný, uměl vše opravit a se vším si věděl rady. Někdy bych jeho radu potřebovala, ale vím, že už ji nikdy nedostanu. Třeba se tam na mě shora někde dívá. Třeba je pyšný. Je mi tak líto, že umřel dřív, než jsem si s ním mohla popovídat o věcech, které mě zajímají. Nevím, jaké měl dětství. Kde vyrůstal a jací byli jeho rodiče. Nevím, jak prožíval válku. Nevím nic. A nikdy se nedozvím. Byla jsem příliš mladá na to, abych se ptala. Byl to neuvěřitelně hodný člověk. Ale život si nevybírá, ho si vybrala rakovina. Umřel dřív, než jsem se stačila zeptat na věci, které mě zajímají. Dřív, než jsem mu stačila říct, jak moc ho mám ráda. Zbyl mi obrázek kačera Donalda. Kačera Donalda pro malou Petřičku.

Narazila jsem na různé věci. Na věci, které jsem si schovávala proto, aby mi jednou připoměly toho, kdo mi je dal. Problém je v tom, že jsem už dávno zapomněla na to, co jsou to za věci a odkud je mám. Musely putovat do koše. Zajímavé věci. Od deset let starých prošlých pendrekových bombónů po kusy olámané omítky. Odkud ji mám? Proč jsem ji tehdy odněkud sloupala - jaké místo mi to má připomenout? Nevím.

Našla jsem fotky, obrázky a dopisy mých kamarádek. Nejkrásnější na tom je, že tohle je jedna z věcí, které se nezměnily. Fotky byly starší, dopisy byly psány dětskou rukou. Ale pořád jsou to ty samé holky. Kajda, Domča, Ajka, Rybka. Byly menší, ale pořád to byly ty kamarádky, které znám. Pořád kamarádky, které i nyní můžu nazývat těmi svými nejlepšími.

Našla jsem svůj "Deník sportovce" z doby, kdy jsem hrávala basket. Nechápu, jak jsem dokázala mít tréninky 4x týdně + o víkendu dva zápasy - a nezbláznit se z toho. A nejenom se nezbláznit, ale taky o tom takhle nadšeně psát. Bylo mi jedenáct. A tenhleten deník je neuvěřitelně propracovaný, mám tady obrázky popisy různých taktik, různých basketbalových cvičení a tak. Na některé obrázky jsem dnes jen nechápavě koukala. Opravdu jsem některým věcem nyní už nerozuměla. Je zváští, že v jedenácti letech jsem rozuměla bez problémů. Zapomínám?

Zapomínám. Zapomínám hodně. Vééélkou krabici jsem zredukovala na tažku a malou krabičku. Více to nezvládnu, nechci některé věci vyhodit. Třeba je jednou ukážu vnoučatům. Třeba mě jednou má vnoučata budou mít ráda tak, jako já měla ráda svého dědečka. A když se mě na něco nestihnou zeptat, tak to třeba najdou v tom, co si schovávám. Třeba najdou odpověď na otázky, které nikdy nebudou vysloveny. Třeba je pak některé věci nebudou tížit tolik, jako tíží mně...