Kdy se člověk stává dospělým
Nedávno bylo na blogu autorského klubu vyhlášené téma na básnění: "Dospělost - jak se to pozná?" Vzhledem k tomu, že moje básnické střevo odešlo společně s mým třináctým rokem života, do básničky se nepustím. Ale docela mě to donutilo se nad touto otázkou zamyslet.
No nemyslete si, tehdy jsem se s tím kočárkem a nákupním košíkem cítila velmi dospěle:)
Kdy dospělost přichází? Co s sebou nese? Poznáme, když přijde? A jak? Rozhodně si nemyslím, že v den osmnáctých narozenin nám v hlavě praskne nějaká pružinka a staneme se dospělými. Žijeme různé životy, zažíváme různé věci a zkušeností nabýváme různě rychle - je tedy logické, že se nemůžeme dospělými stát všichni ve stejnou dobu. Já jsem také oficiálně dospělá, ale uvnitř? Uvnitř jsem často stále dítětem. Když je mi večer smutno a přitisknu se k plyšovému zvířeti. Když se bavím s dětmi a moje slovní zásoba se najednou scvrkne na minimum (jinak řečeno - mluvím jako se středně těžkou mozkovou retardací). Když dostanu neuvěřitelnou chuť chytit mladšího bratra, obrátit ho vzhůru nohama a čekat, až mu úplně zčervená hlava a začne ječet. Když vidím kolotoče a strašně toužím vylézt na tu nejbláznivější atrakci a točit se dokola a dokola a dokola. Jenomže pak stačí maličkost a přepnu zase zpět - a stanu se z minuty na minutu dospělá. Když mám obhájit svůj názor před celou rodinou. Když šetřím peníze na něco užitečného. Když má někdo nějaké hloupé řeči na mého přítele a já mám potřebu dotyčného "vyargumentovat" z kola ven. Když se někomu děje nějaká nespravedlnost a já mám potřebu ho obhájit. Když někam jedu autem a pozoruji, jak nějaký "ichtyl" s "takhle malým" autem nedokáže ani na několikátý pokus najet do "takhle velkého" parkovacího místa. Když někdo mluví o něčem, o čem ví prdlajs. Jinak řečeno - přepínám si, jak se mi zlíbí. Pokud však mám být upřímná, když jsem v soukromí, jsem přeplá "na dítě". Což jste asi ze stylu mého blogu pochopili. Což jste vlastně asi pochopili už jen z toho, že si vůbec píšu blog. A pokud jste to nepochopili do teď, tak to pochopíte ve chvíli, kdy zjistíte, že 75% mých návštěvníků má pod patnáct let. Jsem těmto dětem prostě pořád ještě blízko:).
Co to vlastně ta dospělost je? Jak vypadá dospělé chování a jednání? Myslím, že člověk je dospělý, pokud dokáže nést plnou zodpědnost za své činy; a pokud dokáže nést zodpovědnost i za jiné lidi jemu svěřené. Takový člověk dokáže nad důsledky svého chování přemýšlet, jedná víc racionálně. Neriskuje své zdraví a ani zdraví svého okolí. Uvědomuje si, co je v životě důležité a co méně, jeho žebříček hodnot se trochu popřehází.
Hodně lidí říká, že k nim mentální dospělost přišla společně s prvním dítětem. Najednou musí jednat zodpovědně, to malé se samo neobstará. Motorkáři odkládají motorky, parašutisté odkládají padáky, kuřáci típají cigarety a piráti silnic začínají používat brzdu. Najedou už nejde jen o jejich život, najednou jde i o život malého človíčka, který je na nich závislý.
Nemyslím si, že dospělost je něco, za čím se musíme honit. Příjde sama. Mladí a blázniví jsme jen chvíli, dospělí pak budeme celý život. Proto nechápu, proč se tolik mladých dívek snaží běžet dospělosti naproti. Nevidím jediný důvod, proč se ve dvanácti malovat. Nevidím jediný důvod, proč ve třinácti nosit vysoké podpadky a minisukni. Nevidím jediný důvod, proč mít ve čtrnácti první sex. Nevidím jediný důvod, proč v patnácti seknout se školou a jít pracovat. Nevidím jediný důvod, proč se v šestnácti stěhovat ke svému příteli... Dobře, už s tím končím, to bychom tu byli hodně dlouho. Jedno vím ale jistě - i když se dospělosti snažíme dosáhnout co nejrychleji, tak ona si stejně přijde, až bude sama chtít. A i když si všichni v patnácti myslíme, jak už jsme velcí a zkušení, tak ona si myslí svoje. Jde pomalu a rozvážně. Protože ví, že až k nám jednou dojde, pak s námi zůstane už navždy.
Komentáře
Okomentovat