Střípky z Vietnamu, 1.díl: Soukromí
Soukromí v této zemi není. Prostě neexistuje. No dobře, abych nebyla tak přísná - mohla jsem se zavřít na záchodě. Na záchodě, který nešel moc zavírat a stejně mezi dveřmi a futry vznikala mezera.
Na tohle si musí člověk zvyknout. Evropan má ze začátku pocit, že se zákonitě musí brzo zbláznit. Všude jsou lidé a všichni s vámi pořád něco řeší. Místy je to docela unavující, ale zvyknout se na to dá.
Jestli mě něco opravdu zarazilo, tak to, že Vietnamci, pokud jsou doma, prostě nezavírají dveře. Žádné, dokonce ani ty vstupní. Je strašně zvláštní večeřet, když dva metry od vás na ulici procházejí lidé a vidí vám doslova do talíře. Tedy vlastně do misky. Nebo se díváte na televizi a kdokoli se může na ulici zastavit a dívat se chvíli s vámi. Občas jsou otevřené dveře nepraktické například kvůli klimatizace, ale i to je vyřešené tím, že vstupní dveře jsou často přes celou přední zeď, jsou zavřené a jsou celé prosklené. Takže z hlediska soukromí je to stejné, jakoby tam vůbec žádné dveře nebyly.
Prosklené dveře jsou často také mezi pokoji, což je ale docela běžné i u nás. Co už u nás tak běžné není, tak to, že se neklepe. Možná, že někdo klepe, ale já osobně jsem nikdy nikoho klepat neviděla. Takže když už jste chvíli sami v nějakém pokoji, musíte počítat s tím, že kdykoliv může kdokoli vejít. A když už ne vejít, tak se alespoň přes sklo podívat, co tam tak zrovna děláte. Je tedy jasné, že tam nemůžete dělat vůbec nic. Jistota je převlékat se při zhasnutém světle. Když na sebe nevidíte sami, nemůže na vás vidět ani nikdo jiný. Ale může se stát, že skončíte s pyžamem naruby.
Soukromí narušují i neohlášené návštěvy. Představte si situaci, kdy si trochu přispíte (ve Vietnamu to znamená "vstanete po sedmé ráno"), jdete se osprchovat, pak ještě s mokrými vlasy v půl osmé ráno vstoupíte do "obýváku" - a bum, je tam deset cizích lidí. Návštěva. Návštěvy mohou přijít kdykoli a v jakémkoli počtu. Nezáleží na tom, že zrovna chcete dělat něco jiného. Naštěstí toho návštěvy moc nevyžadují, stačí jim sklenička vody, šálek zeleného čaje a nebo třeba nějaké ovoce.
Ani když jdete po venku, nemůžete čekat, že byste si pročistili hlavu. Pokud vás nezajede nějaká motorka, tak vás přejede kolo nebo taxík. Ne, dělám si srandu. Když půjdete konstantní rychlostí, nepřejede vás nic, ale klid od lidí mít rozhodně nebudete. Jsou všude a je jich hrozně moc. A pokud navíc vypadáte "bíle" jako já, tak se na vás ti lidé budou i otáčet a volat na vás něco lámavou angličtinou. Děti budou doslova toužit po tom, aby u vás vyvolaly nějakou reakci, takže pobíhají kolem a volají: "Hello, hello!" Když dostanou odpověď ve formě vašeho "hello", jsou v sedmém nebi. Menší děti (ty, které ještě angličtina naprosto nepolíbila) na vás alespoň mávají. A pokud s sebou máte někoho, kdo už tak bíle nevypadá, budou se ho všichni ptát, odkud-že to vlastně jste. Dokonce se mi stalo, že mě zastavily na ulici nějaké slečny (mohly být stejně staré jako já) a chtěly se se mnou vyfotit. Ale musím říct, že byly přátelské.
O soukromí se nedá mluvit ani co se týče vašich věcí. Já osobně bych si například nikdy nedovolila jít pro něco do kabelky své mamky, takže když mě mamka od přítele požádala, abych něco vytáhla z její kabelky, připadala jsem si hrozně divně. Ale to je jen maličkost. Pokud jste dítě Vietnamců, může se stát, že vám polezou úplně všude. Může se stát, že někdo z rodiny bude potřebovat peníze, takže otevřou vaši peněženku a peníze si prostě půjčí (nebo vezmou). Může se stát, že vám polezou i do šuplíku se spodním prádlem. Takže mě ani nepřekvapilo, když jsem jednou večer otevřela svůj deník a na první stránce byl obrázek, který jsem rozhodně nekreslila já - nakreslila to naše kamarádka, Vietnamka o rok starší než já. Nevadilo mi to - zaprvé proto, že v tom deníku stejně nemám nic tak osobního, takže mi nevadí, když ho někdo čte, a zadruhé proto, že jsem tam všechno (až na pár slovíček a jmen) měla napsané v češtině. Ale je mi jasné, že kdybych byla patnáctiletá Vietnamka, deník bych zamykala na tři západy a dávala ho pod uvolněnou parketu v podlaze.
I když to všechno zní šíleně, opravdu se na to dá zvyknout. Taky se tím naučíte využít každé minuty, kterou máte sami pro sebe a nebo třeba pro svého přítele. A to těch minut denně opravdu moc nemáte. Časem vám to ani nepřijde divné a naopak vám bude smutno, když náhodou někde budete sami.
Nezapomeňte si přečíst i článek o prvních dojmech po návratu z Vietnamu: |
Komentáře
Okomentovat