Zprávy z domova i z Anglie

Tak, už jsem zase doma. Jak asi už víte, nedávno jsem se vrátila z Anglie. Navštívila jsem univerzitu v Nottinghamu (The university of Nottingham), prošla jsem si pár univerzitních budov a kampusů, zjistila, jak tady studenti žijí, jak se učí, jaký je jejich noční život a také jsem navštívila jednu hodinu - Ekonomie v Číně (Introduction to Business and Economy of Contemporary China). Ale popořádku.

15.2. jsem se společně s dalšími třemi kamarádkami vydala na dlouhou cestu, jejiž cílem bylo navštívit čtvrtou kamarádku Domču (o které ještě nevím, jestli mě za uveřejnění jejího jména a fotek nezabije:-D), která prvním rokem studuje v Nottinghamu čínštinu (čínské studie). Jely jsme vlakem, pak autobusem, pak letěly letadlem, pak čekaly několik hodin na autobus, pak jely autobusem a nakonec to vzaly taxíkem. Ke studentské ubytovně jsme dorazily ve čtvrtek, v půl druhé ráno, naprosto vyřízené. Ale konečně na místě.

---

Měly jsme čtyři dny na to, abychom zjistily, jak moc se studium vysoké školy v zahraničí liší od studia v Česku. Byly to krásné čtyři dny, během kterých jsem zažila spoustu věcí s lidmi, které mám opravdu ráda. Například obrovské nervy na hodině Ekonomiky v Číně: pan profesor, nějaký pan Dr. Hongyi Lay, se rozhodl, že po tom, co přes hodinu mluvil tou svou čínskou angličtinou bůhví o čem, začne zkoušet (což prý do té doby nikdy nedělal). Začal chodit mezi studenty a vždy, když nějakého vyvolal, tak se dotyčný zvedl a dvě minuty vedl monolog na téma, na které bych nebyla schopná říct cokoli ani v češtině. Neumíte si představit, jak dlouhou čtvrthodinu jsem zažila. Jedna z nejdelších čtvrthodin v mém životě. Kdyby vyvolal jednu z nás, tak by zjistil, že neumíme anglicky a o ekonomii v Číně nemáme nejmenší tušení. Takže by zjistil, že asi nejsme studentky této univerzity. A tedy tam nemáme co dělat. Nevím, co bych mu řekla, kdyby mě vyvolal:-D. Nedokážete si představit, jak malinká jsem v té lavici v tu chvíli byla:-D.

Připadala jsem si tam jako v nějakém seriálu. Všichni mluvili anglicky, po chodbách chodili s kelímky kafe a se štosy knih, jezdili univerzitními autobusy. Studovat chodili do knihovny, bydleli v cihlových domečcích a cihlovích blocích bytů. Kamarádka, která zde studuje (a se kterou chystám rozhovor), musí na každou hodinu přečíst spoustu stránek z různých knih. Nepíšou se zde testy jako u nás, klade se tu větší význam na osobní názor - a tak se místo testů píšou eseje. Nedokážu si představit, že bych napsala nějakou esej v anglickém jazyce - natož v tom čínském.

Navštívila jsem i jednu studentskou noční párty. A můžu vám říct, že s českými diskotékami se to nedá vůbec srovnat. Úplně jiný svět. Je pravda, že se tady platí za vstup do klubu. V klubu pijí jen vyvolení (alkohol je tady docela drahý), celý klub se skládal s tří stolu a neuvěřitelně obrovského parketu, na kterém se tancovalo. Všude bylo hrozně moc lidí. Na parketu stálo pár nízkých stolku pro ty, kteří rádi tancují na vyvýšeném místě. Celému místu dominoval DJ. Něco tak šíleného jsem asi nikdy neviděla. Přesně tak, jako ve filmech: stojíte za páskou v řadě a čekáte, až vás pustí. VIP hosti můžou jít rovnou a nečekat v řadě. U vchodu stojí obrovští, důležití vyhazovači ověšení všelijakými sluchátky a mikrofony. Takoví obrovští a zle vypadající chlapi, že když se na vás podívají, máte chuť si krýt hlavu, hodit jim peněženku a utíkat co možná nejdál. Ti si pak nedůvěřivě prohlédnou váš doklad plnoletosti a pustí vás dovnitř. V těchto klubech se nekouří (paráda, to by měli zavést i u nás!). I tak je tady spousta umělého kouře, spousta blikajících světel, spousta hudby. Nejen, že neslyšíte vlastního slova, vy vlastně ani pořádně nevidíte. Pískalo mi v uších ještě dva dny potom, záblesky před očima naštěstí zmizely dříve. Lidé na této párty se dělí na dvě skupiny: ti, co mají na to, aby pili a ti, kteří na to nemají. A přesně proto je na těchto pařbách mnohem méně opilých lidí než u nás. U nás začnete tancovat, když jste opilí. Tam první tancujete a pak možná i pijete. Zajímavý je taky šatník zdejších slečen. Nebere se zde žádný ohled na počasí. Více než polovina děvčat byla oděna v průsvitných minišatičkách. Za celou dobu v klubu jsem viděla tolik dívčích nahých zadků, jako ne za celý život. Já a mé čtyři kamaráky jsme tvořily menšinu v ryflích. Ne, opravdu - v únoru tam pomalu nenajdete slečnu, která by neměla odkryté nohy.

Když už jsem u toho počasí - do Anglie jsem se přijela ohřát. Odjížděla jsem, když v česku panovaly mrazy. Odjela jsem v tílku, ve dvou tričkách, ve svetru, v podvlíkačkách, riflích, kabátě a kozačkách. Po příjezdu do Anglie jsem myslela, že se uvařím. Doslova. Bylo tam asi +15 stupňů. Chodili jsme tam jen ve svetru nebo v mikině. Na to jsem já, slečna v kozačkách, nebyla připravená.

Líbil se mi přístup lidí. Tady bych se nebála chytit partnera za ruku na ulici. Tady bychom se nemuseli bát zajít někam do klubu nebo jít v noci do společnosti. Nebylo by divné se chovat na veřejnosti jako pár. Když se nad tím tak zamyslím, tak bělochů tady bylo úplné minimum. Samí asiati a černoši. A všichni na to byli zvyklí, nikdo na ně nezíral, nikomu to nepřipadalo divné. Kamarádka bydlí s dalšími pěti spolubydlícími - a všichni jsou asiati. A to, kolik cizinců se zde pohybuje, je na přístupu lidí hodně vidět. To si však neuvědomí nikdo, kdo si nezkusil jít po ulici s příslušníkem jiné než bílé rasy tady, v Česku.

Co se týče jídla - dokázala jsem za 4 dny přibrat kilo a půl. Tak trochu za to může, že jsme snídaly muffiny. Ta výborná anglická pizza také nebyla nejhorší. A tady za to může oběd v čínské restauraci. Zaplatily jsme 6,99 liber za vstup a pak mohli jíst tolik, kolik jsme chtěly. Já miluju asijskou kucyhni. Chtěla jsem ochutnat úplně všechno. Byly tam obrovské stoly s obrovskou hromadou jídla. Od každého jsem nabrala trošičku, ale i tak jsem myslela, že prasknu. Když se na to zpětně dívám, tak si myslím, že jsem nezvládla ochutnat ani polovinu toho, co tam bylo. Ochutnat vše bylo nemožné. Nudle na pět způsobů, několik druhů polévek, spousta masa, rýže, zeleniny, ovoce, tofu, omáček,... Obrovská čokoládová fontána, žužu, zmrzlina, ... Nažrala jsem se tak, že jsem myslela, že se poblinkám. A nebyla jsem sama. Všechny mé kamarádky na tom byly podobně. Nažrala jsem se jako nikdy v životě. A proto dnes začínám hubnout, cítím se jakou nafouklá koule. Něco s tím musím udělat.

Nakoupila jsem i pár věcí. Pár světříků, nějaké tričko, dvě třička pro přítele, sponky, gumičky, suvenýry. Také jsme byly na výletě v Birminghamu. Nakupovaly jsme, navštívili jsme i obrazovou galerii (viděla jsem i originály obrazů Leonarda da Vinciho) a užívaly si poslední chvilky spolu. Druhý den jsme odjížděly. Rozloučily se s Domčou a popřály ji hodně štěstí. Nevím proč, ale když o ní mluvím, přepadá mě takový pocit pýchy. Vážně, jsem na ni hrozně pyšná a moc si jí vážím. A obdivuji ji. Mě by asi vyhodili hned po prvních čtrnácti dnech:-D. A ona to zvládá. Moc ji přeji, aby se ji v životě dařílo a aby to někam dotáhla. Připravuji pro vás rozhovor s ní. Čtyři dny je totiž opravdu málo na to, abych poznala, jak to na anglické univerzitě chodí. Proto jsem si pro ni připravila pár otázek ohledně studia a lidí v Nottinghamu ve srovnání se studiem v ČR. Hned, jak budu mít všechno zpracované, se s vámi podělím:).

Chtěli byste studovat vysokou školu v zahraničí? Chystáte se na výměnný pobyt? Chcete v budoucnu žít a pracovat v České republice nebo se chcete uplatnit za hranicemi?