Celoživotní věrnost

Zase jsem projednou vybrala téma, u kterého bych byla ráda, kdybyste se i vy rozepsali. Nevěry jsou plné knížky, plné televize. O věrnosti jako takové se nemluví, bere se jako samozřejmost do té doby, dokud se někdo z páru "nepřekvapí" nevěrou.

Téma věrnosti je mi velice blízké. Jsem od přírody věrný typ, nikdy jsem nechápala, za čím ten člověk, který je nevěrný, vlastně jde. Říká se, že druhé často posuzujeme podle sebe. Když jsem se seznámila s přítelem, tak mě vlastně ani nenapadlo o nevěře přemýšlet. A kvůli toho mu ani nedělám žárlivé scény, spíš naopak - společně s ním okomentuju poprsí procházející slečny, no co. Takže nějaké "nevěra" šlo vždycky kolem mě, nevšímala jsem si ho. Ale dnes mě docela překvapilo, když jsem uviděla číslo 50 - ano, to je prý procento lidí (Čechů), kteří přiznávají, že jsou a nebo někdy byli své partnerce/partnerovi nevěrní. 50%? Děláte si srandu? To je každý druhý. A to bůhví, kolik lidí to ještě nepřiznalo. Tohle mi prostě nejde do hlavy.

Je málo věcí, ve kterých si člověk umí být jistí. Ale sám sebou jistý být snad může. Já jsem si svojí věrností jistá víc, než někteří jedinci dokážou pochopit. Moje nevěra by totiž nejvíce ublížila mi. Od určitého věku potřebuji na všechno čas, především na intimitu a na vybudování důvěry. Jsou věci, které bez lásky prostě neumím. No co, já vím, v dnešní době je moderní jít někam pařit a tam se třeba nezávazně líbat - ale takové chování se mi prostě hnusí (tím neodsuzuju ty, co to dělají, do toho mi totiž nic není, každý svého štěstí strůjce). Z dívčích blogů jsem odpozorovala slovo "vykousnout" - jéžišmarjá, co je zase tohle. Jsem člověk, který nedokáže sedět na dvou židlích zároveň, protože by se z toho zcvoknul. Potřebuju zázemí, jistotu, bez ní jsem úplně ztracená. Ano, někteří z vás asi budou namítat, že když bych měla ve vztahu nějaké problémy,... - zastavím vás, pokud jsou ve vztahu tak závažné problémy, že bych je potřebovala "řešit" nevěrou, tak v tom vztahu už dávno nejsem. V tomhle jsem prostě zásadová.

No, takže abychom se posunuli. Nastala chvíle, kdy mám stálého partnera, on má mě, jsme spolu dlouho a vypadá to, že tohle už je prostě "nafurt". Nějak jsme se dostali přes bláznivou zamilovanost, přes vyjasňování názorů, přes krize i hádky. A teď? Pohoda. Přesunuli jsme se k tomu dlouhotrvajícímu citu, kterému se prý říká láska. Už si nemusíme nic dokazovat, oba víme, už se přece známe. Můžu s klidným srdcem říct, že mám v partnerovi také nejlepšího přítele. Takže fajn, začínám si uvědomovat, že tohle už je prostě vážné. Se svým přístupem už pravděpodobně nikdy nebudu mít jiného sexuálního partnera, než jeho. Zvláštní. A co je na tom zvláštní? Že mi to nejen nevadí, ale vlastně jsem za to naprosto upřímě ráda. Někteří by možná řekli, že jsem si nic neužila. Je mi líto, já za "užívat si" prostě nepovažuju "vystřídat několik sexuálních partnerů", pro mě je význam slova "užívat" úplně někde jinde. Užívám si cestování, užívám si učení se nových věcí. Užívám si letního sluníčka, zábavy s kamarádkami. A především si užívám všechny ty chvíle strávené s partnerem - nutí mě se usmívat, když si vzpomenu na všechna ta místa a země, kde jsme spolu byli, všechny zážitky, které máme společné. Většina zážitů se pojí s ním - jak by taky ne, vždyť jsem s ním strávila čtvrtinu svého života. Ve vztahu a sexu se podle mě zkušenosti neměří v kvantitě, ale v kvalitě.

Proto věřím na celoživotní věrnost. A byla bych moc ráda, kdyby se mi ozval ještě někdo, kdo nepatří do těch prokletých 50ti procent, a má na věc podobný názor, protože já si v tomhle začínám připadat jako naprostý exot. Když někdy sleduji okolí, tak mě to nutí přemýšlet, z jakéže planety jsem to vlastně přiletěla.

Myslíte, že člověk dokáže být celoživotně věrný? A myslíte, že člověk dokáže žít celý život pouze s jedním partnerem? Dokázali byste to? Chtěli byste to? Jaké máte zásady vy?