Co bychom se od mužů mohly učit
Asi si myslíte, že takových věcí moc není. Ale zamysleme se. Je spousta chlapských vlastností, ze kterých my holky přímo šílíme. A tam někde uvnitř nás dokonce víme, proč nás to tak vytáčí. Proč? Protože bychom se taky chtěly chovat takto, ale nemůžeme. Ale opravdu nemůžeme? Nebo spíš nechceme?
Řešit věci racionálně
Nic nás nenaštve víc, než když máme nějaký problém, o kterém si nutně potřebujeme povídat, a náš partner vybalí dvouslové řešení - a tím to pro něj končí. Ale my máme potřebu si to rozebírat, rozmýšlet, dedukovat. Chceme se v tom plácat. A našemu partnerovi z toho jde hlava kolem. On už si v sobě ten problém dávno vyřešil. A nebo mu stačilo řešení, že problém řešitelný není a tak je zbytečné se s ním zabývat. Otázka je, proč se my holky někdy neřešitelnými věcmi dokážeme trápit tak dlouho.
Jiný příklad. Pohádáte se. Co udělá holka? Začne to řešit ze všech stran. Co udělala blbě, co udělal blbě její kluk. Je z toho nešťastná. Chvílemi je jí to líto, chvílemi cítí ke svému příteli příšerný vztek. Vlastně jí to zkazí celý den. Pořád na to myslí. Cokoli, na co se podívá, jí to připomene. V lepším případě pořád kontroluje mobil, zda napřišla omluvá nebo vysvětlující smska, v horším případě ho smskami doslova bombarduje a o to víc je jí líto, že neodepisuje. Naschvál chodí na facebook/icq/skype a kontroluje, zda není online. Pokud není, tak přemýšlí nad tím, co asi dělá, pokud je, tak přemýšlí, proč jí nepíše. A je z toho zničená. Prostě den na nic. A večer se jí ještě ke všemu špatně usíná a možná i do polštáře upustí nějakou tu slzičku. Probouzí se s kruhy pod očima a konečně si začíná uvědomovat, že hádka už je dávno pryč.
Co udělá kluk? Řekne si "kráva", pokud má vztek, nebo "to jsem to pos*al" pokud má pocit, že je vina spíš na jeho straně. Pak buď pošle jednu smsku a nebo se na to vykašle úplně. Pokud je smskami bombardován, vypne mobil. A jde si sednout k televizi nebo hrát nějakou hru na počítači. Pokud je aktivnější, jde si zaběhat. Pro něj je problém vyřešen, večer usíná jako mimino a druhý den už je všechno v pořádku, po žádné hádce ani slechu, ani vidu. A teď mi upřímě řekněte - není v tomhle lepší být raději jako kluk?
Pro muže je láska něco navíc. Pro ženu znamená celý její svět. (Lord Byron)
Už jsem to možná trochu nakousla v předešlém odstavci. Kluci jsou málokdy tak závislí na své partnerce tolik, jako holky na svých partnerech. A tentokrát je to zase jedno mínus pro nás. Všiměte si, že kluci mají většinou nějaký jasný životní cíl. Udělat školu, dostat dobrou práci, vybudovat kariéru. Podívat se do určité země, cestovat. Možná i pracovat v zahraničí. Vydělat spoustu peněz a v penzi si užívat. Vidíte? Jsou nezávislí. To, co si přejí, závisí pouze na jejich vlastních schopnostech. Ale když jsem se zeptala pár slečen ve svém okolí, jaký je jejich osobní životní cíl, tak co mi odpověděly? Mít hodného/bohatého/chytrého/vlivného/krásného muže a rodinu. No skvěle. Ale upřímě - stačí tohle, aby vás to naplnilo? Nebudete mít pak jednou pocit, že jste až na rození dětí nic nedokázaly? Nic nezažily? Co až děti odrostou? Opravdu chcete být žena, která celý den čeká na svého partnera, až příjde z práce? Nebojíte se, že nebudete dělat nic jiného, než jen čekat?
Samozřejmě tím nechci říct, že všechny musíme být zapálené kariéristky. Ono mít hodného životního partnera je moc fajn. Člověka, který vám vždy pomůže, se kterým budete šťastná. Ale vždy je dobré mít u toho zároveň něco, co vás naplňuje, aniž by se to týkalo partnera nebo dětí. Něco, z čeho budete mít radost a ta radost bude jen a jen vaše. Některá z nás by se ráda podívala do Austrálie, některá z nás by měla radost třeba jen z toho, že se naučí péct chleba. Některá by třeba chtěla pracovat v ZOO, některá by si chtěla otevřít vlastní kavárnu. Nebojme se mít své vlastní sny. Muži je mají. My je taky můžeme mít. A svým chlapcům tím jenom prospějeme, i oni budou rádi, když si od nás budou moct na chvíli odpočinout. Není nic horšího, než partnerka-ocásek. Uvidíte, že když svému "osudovému muži" řeknete, čeho byste chtěla v životě dosáhnout, tak vás dokonce rád podpoří.
Já mám taky spoustu vlastních koníčků. Čtrnáct let hraju na všechny možné druhy fléten, minulý rok jsem začala hrát ještě i na housle. Chodím se dvakrát týdně vyblbnout na zumbu, chodím do břišních tanců. Ve škole bojuji o prospěchové stipendium. Ráda cestuju, jsem blázen do poznávání jiných zemí a kultur. Učím se vařit, ráda kreslím, fotím a píšu na blog. A partner je rád, má odemě alespoň někdy pokoj - a ve všem mě podporuje:).
Týká se to i mladších slečen. Většinou se člověk stane nejvíce závislý na svém prvním sexuálním partnerovi. Dokonce jsem četla nějakou studii, že čím dříve dívka začně pohlavně žít, tím větší je u ní pravděpodobnost silné závislosti na partnerovi. Některým jejich první vztah vydrží, ale protože nikdo nedokáže být vášnivě zamilovaný několik let, tak potom, co láska trochu opadne, jsou ve vztahu nešťastné. Vztah je přestane naplňovat. Pak záleží jen na nich, jestli si najdou nějaký svůj cíl, nějakou životní radost, a nebo zůstanou závislé a flustrované. I kvůli této citové závislosti jsou první rozchody ty nejbolestivější. Když se tím ale nenecháte pohltit, budete šťastnější vy i váš kluk. Pak může vztah fungovat bez problémů. A stačí tak málo - mít něco, co nás naplňuje, co nás dělá šťastné.
Umění vypnout a odpočívat
Už dávno nežijeme v době, kdy by ženy zůstávaly v domácnosti a muži chodili do práce a starali se o finance. Z nějakého důvodu jsme si my, ženy, práci přidaly, ale ta domácnost nám zůstává. Podívejte se na svého partnera a nebo třeba na taťku s mamkou. Žena přijde unavená z práce domů - a začne se starat o to, aby všichni měli co jíst, aby to doma nevypadalo, jakože bouchla atomovka a aby byli všichni spokojení. Podívejte se na muže. Ten příjde unavený domů (úplně stejně unavený!), sedne si, zapne si televizi. Nebo počítač, nebo otevře noviny. Potřebuje si odpočinout a všem dá jasně najevo, že si potřebuje odpočinout. A hle, všichni to respektují. Opravdu by barák spadnul, kdyby si i žena udělala chvilku pro sebe? Kdyby si třeba na dvacet minut lehla do horké vany? Nebo kdyby si chvíli četla? Na chvíli si lehla? Ne, nespadl. Máme stejné právo na odpočinek, jako muži. My si o něj ale větišnou buď neumíme říct a nebo máme pocit, že bez nás by se zbořil svět. Uklidním vás, za pár minut odpočinku se svět nezboří.
Naše babičky a prababičky ještě uměly odpočívat. Vzpomínáte si, že v každé starší domácnosti bylo v kuchyni kanape? Tenhle kus nábytku se už z domácností vytratil, což je škoda. Moje babička stávala ve čtyři, aby upekla bábovku na snídani, šla otevřít slepicím, nakrmila králíky, prasata, psa, kočky,... Zametla dvůr, zalila zahradu. Když jsme se nasnídali, vyběhli jsme ven - a babička začala dělat oběd. A když dala vařit brambory a věděla, že dalších patnáct minut má volno, tak se natáhla. Stačilo i deset minut, po kterých vyskočila a byla zase svěží jako rybička. I těch pár hloupých minut stačilo na to, aby se zase dala dohromady. Dokázala každou minutu využít na maximum. Stejnou desetiminutovku si dala i odpoledne. Bylo jedno, jestli byl kolem kravál, že štěkal pes, že všude bylo hodně lidí a že všichni chodili kolem ní. Ji nemohlo vůbec nic vyrušit. Pak vstala a dokázala fungovat až do večera.
My už jsme odpočívat zapoměly. Naši muži/partneři/kluci/tatínci/stejdové/bratrové - ti ne. Ti to umí stále. A dělají to zcela automaticky. I my můžeme, stačí, když budeme chtít. Máme na odpočinek úplně stejné právo. Když budeme věci dělat vyčerpané, tak je stejně nikdy neuděláme tak dobře, jak bychom chtěly. A bude nám to trvat mnohem déle.
Když se kouknu na sebe, tak se musím pochválit...
Dívaly jste se někdy na to, co muži a kluci dělají před zrcadlem? Samozřejmě se musíte dívat tajně, jinak by výsledek mohl být ovlivněn. My holky se díváme na to, co se nám nelíbí. Vidíme velké břicho, velký zadek, velké stehna, malé prsa. Co vidí chlap? Někdy jsem slyšela přirovnání, že muži jsou jako malí psi. Když nějaký ratík vidí dobrmana, tak štěká a štěká - člověk by měl pocit, že si snad myslí, že se s ním může rovnat. Jen dobrmana to nechá ledově chladným.
Muži jsou jim v tomto často trošku podobní. Když se na sebe podívají, mají pocit, že "je to fakt dobré". Co na tom, že jim zpod trička kouká pivní bříško, na hlavě leskne začínají pleš a svalů taky moc nepobrali. Oni se sobě líbí prostě takoví, jací jsou. A víte co je zajímavé? Že přesně takové je pak bereme. A i když nejsou dokonalí, tak jsou často velmi žádaní. Možná, že kdybychom i my na sebe koukaly trošku méně kriticky, ušetřily bychom si spoustu trápení. Vždyť nikdo není dokonalý.
Co na závěr? Neberte celý článek příliš vážně. Samozřejmě, že je spousta žen, které se chovají tak, jak jsem zde popsala muže. Zároveň je spousta mužů, kteří se chovají podle mého článku jako ženy. Pak je také spousta těch, kteří jsou "zlatý střed". Je jen na vás, do jaké míry to vztáhnete na svůj život a co si z toho vezmete. Ale vždy si položte otázku - opravdu byste chtěli být s partnerem, který je příliš emotivní, je na vás citovně závislý, nenechá vás chvíli v klidu, jeho jediný cíl je mít s vámi rodinu, stěžuje si na to, jak vypadá, z komára dělá velblouda a všechno příliš řeší? Myslím, že to by každá z nás raději rychle vzala nohy na ramena. A znáte to - nečiň druhým to, co nechceš, aby oni činili tobě:).
Komentáře
Okomentovat