Floccinaucinihilipilification

Ó, krása, strašně se mi líbí dlouhá slova, dala jsem si za úkol si tohle zapamatovat. Když jsem se minule učila a potřebovala si zapamatovat jméno "Džovanyperludžidapalestrina" (pro rýpaly - samozřejmě se to píše Giovanni Pierluigi da Palestrina a je to velmi významný pán), tak jsem tak pojmenovala svou zlatou rybu. Každé ráno jsem ji přála dobré ráno, každý večer jsem ji přála dobrou noc. Dobré ráno Džovanyperludžidapalestrino, dobrou noc Džovanyperludžidapalestrino. Přemýšlím, jaké zvíře v mém okolí pojmenuju Floccinaucinihilipilification. Pravděpodobně nějaké bezvýznamé, že... Třeba bratra.

Dělám si legraci, to jste doufám pochopili. Můj bratr by se možná občas dal považovat za zvíře, ale rozhodně ne za bezvýznamné. Každopádně mu teď zkusím takhle říkat. Bude se vztekat, to mě na tom baví.

---

Přemýšlím, co by se dalo považovat za opravdu bezvýznamné a bezcenné. Bezvýznamných keců jsem slyšela a četla už spousty. Na internetových diskuzích se to lidmi, kteří ze svých klávesnic vypouštějí takové bezvýznamné blbosti, hemží. A vlastně je i spousta lidí, kteří jsou tyto bezvýznamné kecy schopni napsat jako samostatný článek. A ještě větší spousta lidí, kterým těmto kecům bezmezně věří. Jen se podívejme na témata týdne. Tam se bezvýznamně píšících najdou stovky.

Napadá mě "lišnyj čelovjek" (proč mi tu vlastně nejde azbuka?). Typ zbytečného hrdiny. Chudák Oněgin. Takový malý, bezvýznamný člověk. A přecejenom, i když se dá považovat i za záporného hrdinu, mi v něčem byl sympatický. A ty nádherné Puškinovy verše! Jsem naprosto poznamenaná, některé umím i v originále. Romantika, krása. Oněgin a Oblomov si mohou podat ruce. Oba to byli takoví "floccinaucinihilipilificationní lidé". Vidíte, právě jsem dokázala z nejdelšího anglického slova počeštěním udělat slovo ještě o dvě písmenka delší.

Vlastně spousta lidí v minulosti se považovalo za naprosto floccinaucinihilipilificationní. Celý romantismus je založený jen na pocitu bezvýznamnosti jednotlivce. Jarmila skáče ze skály, Viléma nám přelámou v kole a Hynkovi hned po vydání zkritizují báseň, kterou se pak učí nazpaměť v šesté třídě ještě spousta generací i po básníkově smrti.

Takže asi nikdy nebudu slavná spisovatelka nebo básnířka. Lidský život mi totiž připadá jakýkoli, jen ne floccinaucinihilipilificationní. Věřím, že každý z nás tady má nějaký význam. Všechno, co tady je, má význam. I věci velmi negativní mají svůj význam, i kdyby nám do života měli přinést jen nějakou životní zkušenost. A co bude po smrti? Nevím, ale věřím, že naše bytí tady nějaký význam má - takže rozhodně neočekávám nekonečně dlouhou černočernou tmu.

Tak jsem se právě pokusila napsat jakýsi alespoň trochu nefloccinaucinihilipilificationní článek, snad se to jakštakš povedlo. Každopádně se mi povedlo slovo o 29 písmenech povýšit na 33. No není ta čeština krásná? :)

Článek je přiřazen k tématu týdne "Floccinaucinihilipilification".