Sebepoškozování
Ze sebepoškozování se v poslední době stal docela hit. Každý, kdo chce, aby ho lidé litovali, se začne řezat. Asi mě po tomhle článku bude spousta lidí odsuzovat. Zvlášť těch patnáctiletých, kteří své problémy řeší šáhnutím na žiletku.
Ano, jsou lidé, kteří jsou psychicky nemocní natolik, že to řeší sebepoškozováním. Ti tady byli vždycky a vždycky budou. Uřčitě jich ale není tolik, kolik lidí se v poslední době sebepoškozuje. Teď se objevuje spousta dívek, které to dělají proto, aby upozorňovaly na své problémy - ať už říkají cokoli. Nejlépe "svůj příběh" ještě napíšou na svůj blog článek a už jen čekají na komentáře typu "chudinko malá, jsi statečná". Ne, není statečná, ani není chudinka, je mi z toho zle. Tyhle "srdceryvné příběhy" se většinou motají kolem vztahů v rodině, kolem lásky a partnerství , kolem přátelství a kolem žárlivosti (třeba na sourozence). Holka ve svém článku popisuje, jak ji nikdo nemá rád, jak se o ni rodiče nezajímají, jak se s ní rozešel kluk, jak rodiče mají raději jejího sourozence, jak ji zradila kamarádka... Furt dokola. A když se náhodou pod článkem objeví negativní komentář, tak se na toho člověka, který komentář napsal, hned sesype hromada lidí, kteří mu tvrdí, jak je sobecký, necitlivý a blbý. A ještě víc nesnáším komentáře, které se mi snaží vnutit, že "každý má právo na svůj názor a každý problémy řeší jinak". Tohle je totiž kravina na entou. Tohle není řešení. Řešení je to, co daný problém vyřeší. Například když jsem ve škole šikanována, pak je řešením vyměnit školu. Když mě zradí kamarád, tak je řešením se na něho vykašlat a hledat nové kamarády. Když mám pocit, že se o mě rodiče nestarají tak, jak by měli, tak je řešením si s nimi promluvit, promluvit s někým jiným v rodině nebo se třeba poradit s odborníky. Poradit se s odborníky je vlastně řešení skoro úplně všeho, oni už většinou ví, co s problémem dělat.
Teď se na mě vrhnou rádoby ematičtí lidé s tím, že je nemůžu odsuzovat, protože jsem nikdy neprošla takovým peklem, jako oni a protože jsem se nikdy nepokusila řezat. Vyvedu vás z omylu. Jednou jsem se taky řízla. Jednou. A dostala jsem za to takovou lekci, že na to nikdy nezapomenu. A jsem za to ráda, protože aspoň ze mě nevyrosla žádná pipinka, která vyžaduje lítost ostatních. Vyžadovat lítost je totiž fakt ubohé. A že jsem si nikdy neprošla peklem? To máte pravdu, neprošla, protože to, co se stalo mi, za peklo nepovažuju. Takhle žije spousta lidí.
Měla jsem takové dětství, jako spousta jiných. Otec byl magor a mamku a mě mlátil. Mamku psychicky vydíral. Krásně si vzpomínám, jak ve svých třech letech koukám na balkon, kde můj otec stojí za zábradlím a vyhrožuje, že když mu mamka něco neudělá, tak že skočí. Podotýkám, že jsme bydleli v sedmém patře. A ještě více je zajímavé, že jsem tehdy necítila ještě vůbec nic, ani strach o otce. Neměla jsem z toho rozum, přišlo mi to naprosto normální. Že to není normální, jsem zjistila až časem. Nebo si vzpomínám, jak jsem se učila jezdit na kole. Mamka nemohla ven, takže se mnou šel otec. Chytil mě za tričko a čekal, že jako nasednu na kolo a pojedu. Nejela jsem, protože jsem neměla žádnou stabilitu - co taky chcete ve čtyřech letech. Tak mě pořádně seřval a pak mi jednu vrazil. Asi si myslel, že si to nebudu pamatovat. Ale je zajímavé, kolik věcí si takhle dětská pamět dokáže zapamatovat, když má "silné zážitky". Na některé věci si člověk vzpomene časem. Občas příjde nějaký záblesk. No není to nic moc. Nakonec se nám s mamkou povedlo utéct, do prví třídy jsem šla už jako vyrovnaný človíček. Tedy s tím, že mám otce magora. A také alkoholika a hráče. Peníze fuč. Otce jsem pak ještě nějakou dobu musela vídat, naštěstí jen co čtrnáct dní o víkendu. I tak jsem to vždycky prořvala, jak moc jsem tam nechtěla. Ze svého otce jsem měla přímo panickou hrůzu. Nikdy mě za nic nepochválil. Když jsem přinesla vysvědčení se samýma jedničkama, tak mě pomalu seřval, že jsem hrozná šprtka. Když jsem byla u něho, tak jsem se nemohla učit, protože by mě seřval a nebo by se mi smál. Když jsem u něj měla spát, nosila jsem si s sebou plyšovou hračku, za což jsem taky sklidila výsměch. Když jsem věřila na Ježíška, tak se mi smál, že jsem úplně blbá malá holka. A když už jsem chtěla domů (i když to třeba bylo domluvené), tak mi jednu vrazil. Přeletěla jsem kuchyň a vrazila do jídelního stolu. Jsem mu vděčná jen za svoje sestry - a že jich mám požehnaně: tři. Ty dvě starší mi vždycky stály oporou. Tu mladší nevídám, protože nemůžu. Ale to se snad časem změní, už jsem zkontaktovala její mamku. Ještě jsem zapoměla podotknout, že když mi bylo nejhůř, tak se mi otec rozhodl přestat platit alimenty, takže jsem mu musela hrozit soudem. Teď si navíc nadělal hromadu dluhů, musel prodat barák a bůhví, kde teď bydlí. Možná někde pod mostem. Horší je to, že já a moje sestry jednou ty dluhy budeme muset splácet. Taky jsem přestala mít přístup k babičce a dědečkovi z jeho strany - a ty jsem vždycky měla moc ráda. A je zajímavé, že oni měli rádi nejen mě, ale i mojí mamku - i když byla už dávno rozvedená. Neviděla jsem je asi deset let. Ale minulý rok se mi už podařilo s nimi zajistit kontakt. Do toho všeho pak umřel druhý dědeček na rakovinu, moc jsem ho milovala. Hned na to onemocněla babička, kterou nemiluji o nic méně, na Alzheimerovu chorobu. Teď mě místy ani nepoznává. A co se týče kamarádství - všechny moje kamarádky odjíždí studovat někam jinam: jedna na druhou stranu republiky (a teď je už tři měsíce v Chorvatsku), druhá do Anglie (a na další rok bude studovat v Číně), třetí do Portugalska. A moje vztahy? Ze začátku jsem udělala neuvěřtelný životní kotrmelec. O tom snad nechci ani mluvit. Každopádně jsem za to taky dostala lekci. Teď už je to vpohodě, v šesnácti jsem si našla svoji první lásku a jsem s ní dodnes.
Nechci lítost, protože mě není za co litovat. To co zažívám já, je naprosto normální. Lidé se prostě ne vždy chovají tak, jak by měli. Někdy se lidé rodí a někdy zase umírají. Někdy onemocní a někdy se uzdraví. Někdy se s námi rozejdou a někdy si k nim zase najdeme cestičku. Občas se v našem životě vyskytne nějaký magor, někdy se nám ho zase podaří vystrčit ven.
A víte co? Když to tak po sobě čtu - necítím už vůbec nic. Prostě jsem se s tím vyrovnala. Jinak to nejde. Kdyby se člověk občas proti něčemu neobrnil, tak by se zbláznil. Původně jsem to tu ani nechtěla psát, ale co už, může mi to být jedno. A co je zajímavé? Se vším jsem se vyrovnala až ve chvíli, kdy mě ostatní přestali litovat. A hlavně - ve chvíli, kdy jsem přestala litovat sama sebe. Kdybych měla na svém životě něco změnit, nezměním vůbec nic. Všechno mi dalo nějakou životní zkušenost. A každá životní zkušenost má podíl na tom, jaký člověk ze mě vyrostl. Jsem šťastná.
Lítost je to nejhorší, co člověku, který se cítí blbě, můžete projevovat - tím ho potopíte ještě hlouběji. Lítost je naprosto na hovno. A ještě horší je sebelítost. A to je to, co většinu dnešních slečen dohání k tomu, aby si do ruky vzaly žiletku. Ať teď říkají cokoli, ať kolem sebe kopou nohama a brání se, ať mi nadávají do čehokoli, tak z tohohle nesejdu. Většina těch, kteří se sebepoškozjí, to dělají kvůli toho, aby okolí ukázali, jak mají se špatně. Je to možná nějaká obranná reakce. Ale je důležité si to přiznat, protože dokud nebudete na 100% upřímní sami k sobě, tak to nikdy nebude lepší.
Další reakce, které se mohu tímto článkem dočkat, je "tobě se to řekne, ale každý není tak silný jako ty, tak si nehraj na chytrou". Musím vás upozornit, že jsem cokoli, ale ne silná. Rozhodí mě absolutně všechno. Ale snažím se s tím bojovat. A to správně bojovat. Nejsem blbá a vím, že žiletka nic neřeší - zlášť z dlouhodobého hlediska. Problém přetrvává. Když mi bylo nejhůř, tak jsem šla za psycholožkou. Ano, občas jsem na tom byla fakt bídně, tak bídně, že jsem si musela dát neurol, abych byla schopná něco řešit. Takže se přestaňte vymlouvat. Psychologa v dnešní době může vyhledat každý. Každý může požádat o pomoc. To není ostuda, naopak, to je statečné. Ostuda, je řešit problémy jako malý blbec.
Komentáře
Okomentovat