Pravdu za každou cenu?

Tohle je vděčné téma, v poslední době narážím na blozích na spoustu článků o pravdě a lži. A čím dál tím víc mám pocit, že se z mladých děvčat staly moralistky a že se svět zbláznil. Pokaždé narazím na názor typu "pravda je to nejlepší, co můžeme říct, říkejme VŽDY pravdu". A teď se dva takové objevily i na krasna.cz. Docela mě to děsí. Vážně si myslíte, že pravda za každou cenu je vždy správná? I když tomu druhému jenom ublíží a situaci oběma stranám jenom stíží?

---

Ano, pravda je ve většině případů lepší, ale není tomu tak vždy. Je malý počet případů, kdy je lepší zvolit milosrdnou lež. Rozhodně tím nemyslím přímo lež, která nám zachrání kůži a z druhého člověka dělá vola. Nebo lež, kdy se děláme něčím, čím nejsme, lež, která druhému ublíží, lež, kterou získáme výhody, lež, kterou se děláme "důležití". Tohle jsou hnusné lži a používat by se neměly, to souhlasím. Myslím lži, které nikomu neublíží - ale pravda by mohla. Ale život je příliš krátký na to, abychom se zbytečně trápili. Myslet si, že pravda za každou cenu je vždy správná, je dost omezené.

Že máme říkat vždy pravdu, nám maminky vtloukají do hlavy od dětství. Je to správné, malý človíček má vždy říkat pravdu a nemá si vymýšlet. Jenomže jak vyrosteme, tak zjistíme, že nám rodiče něco neřekli - že někdy se v životě prostě pravidla porušit musí. To pochopíme až věkem. A budeme to vědět i ve chvíli, kdy svým dětem budeme říkat, že vždy musíme říkat pravdu. Však jak vyroste, tak sám pochopí, jak je to doopravdy.

Babičce rozhodně nebudu vykládat, když je nemocná, že ji umřela maminka a manžel. Raději ať žije v domění, že se mají dobře a že i ona se uzdraví a bude se mít fajn. Co bych ji pomohla, kdybych ji říkala pravdu? Jen bych ji ublížila. Jasný příklad milosrdné lži.

A že bych taky chtěla slyšet vždy pravdu? To ani náhodou. Nejsem sebevrah, který se vyžívá v sebetrýznících pocitech. Pokud mě partner podvede, pak nechci, aby mi to říkal. Proč? Já bych stratila všechnu důvěru, ale asi bych se s ním nerozešla - takže náš vztah by pokračoval, jen mnohem hůř než předtím a nejsem si jistá, zda bych se ještě někdy dokázala chovat jako předtím. A taky si myslím, že by náš vztah šel pomalu do kytek. Odpustit se dá, ale zapomenout? Když by mi to řekl, byl by to sobec, který se chce jenom zbavit svých vlastních výčitek svědomí a je mu jedno, jak se cítím já. Prostě vezme svoje problémy a hodí je na mě. Zbaví se zodpovědnosti. Sobecké. Kdyby mu na mě ještě záleželo, pak by nechtěl, abych se trápila a už vůbec by do sázky nedával náš vztah. To by se snad raději topil ve výčitkách - vždyť si to zaslouží, ať se trápí on, on podvedl. Nechápu, proč bych se kvůli něčeho, co udělal on, měla trápit jen já. Ať se trápí sám, když neumí krotit své pudy. Všichni sexuologové a odborníci na partnerské vztahy řvou do světa "k nevěře se nepřiznávejte!" a i tak se najde tolik naivních patnáctek, které se snaží okolí poučovat o opaku. Jsou absolutně bez zkušeností, ale mají pocit, že spolkly moudrost světa. Myslím si, že by nějakou knížku od Plzáka měli na základních školách rozdávat zadarmo a zařadit ji do povinné četby. Plzáka totiž očividně není nikdy dost...