Předsudky, předsudky, předsudky...
Nějakou dobu u mě byl přítel a vnuknul mi nápad. Prý mám konečně něco napsat o rasismu. Ano, je to téma, ke kterému mám co říct a taky je to téma, kterému se už nějakou dobu trošku vyhýbám, protože nevím, z jaké strany to mám vzít. A jak mám začít...
Jsme velmi zajímavý pár. Já běloška, Češka, devatenáct. On asiat, Vietnamec, dvacet. Jsme spolu už skoro čtyři roky, ale i tak se na nás ještě tolik lidí dívá jako na exoty. Žebychom se na veřejnosti chytli za ruce? Neexistuje - pokud by nás pohledy neprobodávali Češi, tak by si to na starost vzali Vietnamci. Jsme trnem v oku tak trochu oběma komunitám. Na veřejnosti jsme kamarádi. Utíkáme se svým vztahem před společností, jakoby nám bylo patnáct. Je tolik lidí, kteří "zakazují" míchání ras. Dobře, každý na to není, ale co je komu do nás dvou? Čím svým vztahem ubližujeme okolí? Proč by mi nějaký Pepa z internetu měl říkat, že nemáme míchat rasy a že je náš vztah špatný? Že jsem Češka a tak musím chodit s Čechem. Lidé, kteří vyrukují s tím, že míchání ras je špatné pro společnost, mi nikdy nebyli schopni vysvětlit, čím konkrétním je to špatné. Čím konkrétně někomu ubližujeme a čím konkrétně tím ničíme životy těm okolo. Nikdy jsem nedostala inteligentní odpověď. To je potom nějaká debata velmi těžká. Já přece nikoho do vztahu s příslušníkem jiné rasy nenutím. Nikomu nevnucuju vůbec nic. Ale proč se má někdo potřebu míchat do nás dvou?Občas jdeme po ulici a lidé se jen blbě koukají. Pak jsou lidé, kteří začnou na partnera volat "ťing ťang ťong". Tohle je velice zajímavé citoslovce, nemám ponětí, jak vzniklo. Každý, kdo někdy slyšel vietnamštinu, totiž zjistil, že takhle to rozhodně nezní. Vietnamci jaksik nemají "ť".
Je spousta lidí, kteří nadávají, že jim Vietnamci berou práci. To je pěkná blbost. Každý, kdo chce pracovat, totiž práci najde. Jenomže to by někteří nemohli být líní a vybíraví. Holt za trošku práce prostě nedostanete dvacet tisíc čistého měsíčně. Vietnamci tady pracují - ale kdyby nepracovali, tak by si jejich práci na krk moc Čechů nevzalo. Ti Češi, kteří i tak dělají tu samou práci, mají se svou barvou kůže výhodu - mohou si dovolit navýšit cenu klidně pětinásobně a zákazníci k nim chodí nakupovat mnohem víc. Mají k nim důvěru, protože jsou bílí. Ale to zboží pochází z toho samého skladu. Takže ano, pokud chcete dělat tu samou práci, co Vietnamci, tak můžete, Vietnamci vám příliš konkurovat nebudou. Ale zvládli byste to? Opravdu dokážete pracovat sedm dní v týdnu, a to klidně do osmi do večera? Někdy i do devíti? Na nějakou dovolenou zapomeňte. Vietnamci pracují i přes svátky, klidně k nim můžete jít nakoupit i o Štědrém dnu. Dřou do úmoru. Váží si práce. Každý, kdo by si zkusil práci na rýžových polích za almužnu, by si práce vážil. Peníze, které si vydělají, poslouží k tomu, aby dětem mohli udělat poznávací výlet po Vietnamu - aby alespoň trošku poznaly svoji rodnou zem. Vietnamci si velmi zakládají na vzdělání, děti jsou tlačeny na gymnázia a vysoké školy. Je to logické - rodiče nechtějí, aby jejich děti pracovali stejně, jako oni. Chtějí pro ně lepší práci - a získat takové vzdělání ve Vietnamu není moc jednoduché. V matematice jsou tam sice popředu (to, co se u nás děti učí v sedmé třídě, tam už ve třetí ovládají), ale jinak tam školství není tak rozvinuté. Panují tělesné tresty a taky si za lepší vzdělání musíte připlatit. Je zcela přirozené, že rodiče chtějí pro své děti lepší budoucnost.
Nelíbí se mi, když se všichni házejí do jednoho pytle. Ano, jsou Vietnamci, kteří pěstují marihuanu, jsou Vietnamci, kteří tady provozují psí jatka a jsou Vietnamci, kteří falšují značky. To jsou ti, o kterých slyšíme v televizních novinách. Ti se nemohou divit, když dostanou pokutu a nebo je vyhostí. O těch, kteří prodávají zboží bez značky, marihuanu nepěstují a psy jí jen ve Vietnamu, neslyšíme. A těch je více. Je to taková tichá většina.
Často slyším, jak lidé asiaty odsuzují za to, že jedí kočky a psy. Ve Vietnamu se psi jí běžně, ale tady je to zakázané, takže většinou se ke psímu masu celá léta nedostanou. Vietnamské děti psa většinou nikdy nejedly a ani nechtějí, protože vyrůstají tady a tak psy berou jako domácí mazlíčky. Dospělí si ve Vietnamu psa klidně dají. A proč ne? Jaký je rozdíl mezi psem a prasetem? Prase může být u nás chováno v příšerných podmínkách - a to je na tom s inteligencí líp, než průměrný pes. Když se podobně v Asii chovají psi, tak je to špatné a neetické? Já pořád nevím, jaký je mezitím rozdíl. Byla bych pro, aby každé zvíře mělo důstojné podmínky k žití, i když je chováno na maso. Nemáme si s Asiaty co vyčítat. Proto nemám nic proti tomu, aby se v Asii jedli kočky a psi. Je to čistě jejich věc. Tady je to zakázané, takže se nejí, to ale neznamená, že by se nemohli jíst jinde. Ti, co si udělají v Česku psí jatka, jsou většinou chyceni a vyhoštěni zpět do Vietnamu, takže se nemusíme bát, že by se psí maso ocitlo na našich jídelníčcích. Jen tak mimochodem - přítel by třeba nikdy nesnědl králíka. Bere ho jako domácího mazlíčka, ve Vietnamu se králíci nejedí. Když jsem mu ho jednou nabídla, koukal na mě jako na blázna:-D.
Další věc, za kterou jsou Vietnamci u nás kritizováni, je, že neumí česky. Že jsou tady dlouho a češina jim nic neříká. Vysvětlení je prosté - jako komunita jsou příliš uzavření. Kromě se zákazníky se s Čechy prakticky nesetkávají. A vlastně češtinu ani nijak zvlášť nepotřebují. Na tržnici jim stačí číslovky, pozdrav, pár základních slov. Ať si myslíte, co si myslíte, čeština je hrozně těžký jazyk. A zvlášť pro někoho, kdo mluví tónovým jazykem. Je to najednou úplně něco jiného. Češtinu by potřebovali, kdyby žádali o české občanství. Ale to většinou taky nepotřebují, stačí jim trvalý pobyt. Stejně na stáří zase pojedou do své rodné země.
Nemyslete si, že je jednoduché v této zemi žít a být "jiný". Pohledy na vás míří ze všech směrů, ze všech směrů se na vás řítí pomluvy, předsudky a urážky. Třeba se mi nelíbí, když Češi Vietnamcům tykají. Je to krásný příklad toho, jak jim ukazují, že jimi opovrhují. To jsou ale také dospělí lidé. Nemyslete si, že když Vietnamec neumí dobře česky mluvit, tak že nerozumí. U nich je vyjádření úcty důležité. Někoho, kdo tyká druhému člověku jenom proto, že je "žlutý" - a přitom je třeba mnohem starší, bych profackala. Takhle nějak se totiž chová jen nevychovaný spratek.
Co bych dodala na závěr? Jsem ráda, že mladí lidé čím dál tím víc přestávají ostatní hodnotit podle barvy kůže. V dnešní době už je normální, když vedle Aničky v prní třídě sedí kamarádka Anh a za nimi sedí Linh s Verunkou. Je normální, když ve třídě na gymnáziu máte dva Vietnamce. A je normální, že je spolužáci berou jako kamarády. Tyto děti si to zapamatují a nevyrostou z nich žádní extremisté, ale lidé tolerantní. Za to jsem moc ráda.
Tento článek si můžete přečíst i ve vietnamštině: Định kiến, định kiến, định kiến
Komentáře
Okomentovat