Máš se ráda?

Možná to vypadá namyšleně a hloupě. Ale mít se ráda je jedna z nejdůležitějších věcí pro život. Sebevědomí ušláplé puťky nám může jenom ublížit. A neznepříjemňuje život pouze nám, ale i život lídí, kteří jsou nám nejblíže.

Ne nadarmo se říká, že ten, kdo nedokáže milovat sám sebe, tak nemůže očekávat, že ho bude milovat i někdo jiný. Pokud jde holka na rande a celou dobu si stěžuje, jak je tlustá/škaredá/blbá, pak se nemůže divit, že chlapec raději vezme nohy na ramena. Každý se cítí dobře s člověkem, se kterým se může i zasmát a nemusí pořád jen něco řešit.

Sama se svým sebevědomím už dluhou dobu bojuju. A po dlouhé cestě můžu konečně říct: ano, jsem pro sebe důležitá. Ano, mám se ráda. Odstrašujícím příkladem pro mě byla dívka, která si nedávno psala s mým přítelem. O tomto rozhovoru jsem se dozvěděla ve chvíli, kdy mě přítel prosil o pomoc, abych ji nějak zabavila, že na to nemá nervy:-D. Dost jsem se pobavila a koukala jsem, jak se snaží situaci vyřešit. To děvče si s přítelem psalo jen tak o blbostech, ale pak požádala o facebook. Můj přítel odmítl s tím, že tam má jen lidi, které opravdu zná a že je nesmělý, tak ať se nezlobí. A pak to začalo. Nikdo ji nemá rád, doma má problémy. Napsal, ať si s přítelem udělá pěkný den. Napsala, že přítele nemá. Napsal, ať se zajde provětrat ven, ať vezmě nějakého kamaráda a jde ven. Dostal odpověď, že žádné kamarády ani kamarádky nemá - když jo, tak bydlí daleko. Můj přítel si odpustil poznámku o 323 přátel na facebooku. Snažil se napsat dalších x řešení, co má dělat, aby se měla lépe, ale ona všechny možnosti buď zamítla a nebo odvrhla. Nakonec jsme se na její problémy snažili najít lék všichni, ale ona nechtěla vlastně nic slyšet. Prostě vyžadovala lítost, vlastně ani nechtěla, aby se ji nějak pomohlo, protože by přestala být zajímavá. Nakonec ukončila rozhovor s tím, že se má hrozně, rodina ji odmítá, kamarády ani přítele nemá, má psychické problémy, že je tlustá a škaredá. Prostě potřebovala někoho, komu se může vyplakat na rameni. A že prý už uvažovala nad sebevraždou. A víte, jaký to mělo na mého přítele efekt? Zlekl se a počítač přenechal bratrovi. Tak jsme se milé dívce všichni kolektivně zasmáli, že je magor, a tím to pro nás haslo. I kdyby měla obrovské psychické problémy - tak proč to vytrubuje do světa? S mým přítelem si psala ani ne deset minut a už takové svěřování? Ta se rozhodně moc ráda neměla. Svoji duši posílala jen tak do světa, nechávala lidi, ať její duši trhají na kousíčky a vůbec ji nebránila. A taky se ji to moc nevyplatilo, my z ní měli srandu, a ona se bude nad svojí neschopností trápit dál. Nejhorší na tom je, že když jsem tak koukala na fotky, tak to byla docela pěkná holka. Taková, která by mohla mít přátel hromadu. Taková, která mohla mít klidně deset kluků. Jenom se nemá ráda. A to je její největší chyba na kráse... No upřímně - kdo by chtěl mít za kamarádku někoho, kdo se umí jen litovat? Možná, že kdyby to napsala někomu, koho zná už léta, tak je to v pořádku, každý má někdy "svůj den". Ale jen tak někomu, koho znám deset minut přes počítač? Opravdu si myslela, že ji někdo bude litovat? A že si tím najde nové přátele?

Jak jsem se dopracovala k lepšímu sebevědomí? Bylo to jednodušší, než jsem čekala. Sice ještě nejsem na konci cesty, ale každopádně se už mám lépe. Začala jsem malými krůčky. Když jsem se na sebe podívala do zrcadla, už jsem si neřekla "Ty tlustá krávo!", ale řekla jsem si "Dnes to docela ujde." Z "dnes to docela ujde" se časem stalo "není to nejhorší", pak "docela ti to sluší" a nakonec "sluší ti to". Taky mi pomohlo, když jsem si uvědomila, že bych raději chtěla být šťastná a usměvavá. A že mi to štěstí kazí už jen ty moje hloupé kecy. Takže vám můžu říct zcela jasně jednu věc - k tomu, abyste měli větši sebevědomí, nepotřebujete, aby vás pořád někdo chválil a říkal vám, jak jste krásní. Stejně byste mu nevěřili, jen by vás naštvalo, že vám lže. Důležité je se naučit si pěkné věci říkat sám - a časem jim začít sám věřit.

Další důležitá věc pro vyšší sebevědomí je umět přijmout pochvalu. Pořád se píše o tom, že lidé neumí přijímat kritiku, ale oni neumí přijímat ani chválu. Když vám někdo napíše "ahoj, na této fotce jsi opravdu krásná", tak neodepisujte "není to pravda, vypadám tady jako magor, mám křivé nohy, velkou prdel, malá prsa, roztřepené vlasy, oči od sebe". Tohle ten, který tu pochvalu napsal, opravdu slyšet nepotřebuje. Zkazíte mu chuť se snažit ostatní za něco pochválit. Prostě a jednoduše řekněte "děkuji". Stejně tak dobrovolně nepište něco, co vás ponižuje. Miluju, když si na blog někdo dá fotku a napíše k ní "ooo, bože, tady vypadám hrozně, vlastně ani nevím, proč to tu dávám". Když se vám ta fotka nelíbí, tak ji na ten web nedávejte. Jak prosté. Proč zveřejňovat něco, co nechceme. Proč zveřejňovat něco, co nám sebevědomí snižuje. Proč zveřejňovat to, jak nízké mínění o sobě máme. To opravdu nikoho nezajímá. Nebo to lidé dělají proto, aby jim to lidé vyvraceli? To je docela nečestná cesta k sebevědomí... Pokud by vám někdo chtěl napsat, jak vám to sluší, tak vám to napíše sám od sebe, nemusíte ho k tomu provokovat nějakými sebezničujícími se kecy.

Takže bych to asi mohla shrnout. Dokud si člověk neuvědomí, jak moc je pro sebe důležitý, tak nikdy nebude šťastný.