Chyceni v sociálních sítích
Je mi dvacet. To zase není tak vysoký věk na to, abych na "dnešní mládež" (přiznejme si to, sociálním sítím holdují především mladší ročníky) koukala jako vyoraná myš, ne? Proč mám najednou pocit, že je tolik věcí, které jdou mimo mě?
Mám facebook. Bránila jsem se tři roky, než jsem si ho založila. Ale teď ho mám. A mám tam celých 41 přátel. Nejbližší rodina, pár přátel, partner a někteří bývalí spolužáci ze střední. Ostatním do mě nic není. Proto jsem asi úplně mimo moderní svět. Nemám nikoho, kdo by mi na facebook dával citáty, pozýval mě do her, označoval mě jako BF, BFF, BFFFFF, BBBFFFF (nebo něco podobného) - oh, jak jsem ochuzena. Dokonce nemám každý den na své zdi zamilovaný vzkaz od přítele. Vlastně jsem ho tam neměla nikdy. Ach jo, žiju asi v úplně jiném světě.
Nedávno si přítel přes facebook jeho bratra psal s nějakou holkou. Neměl v práci co dělat, tak se rozhodl otravovat kamarádky svého bratra. Já ho u toho pozorovala a parádně jsem se bavila. Byla to slečna - 17 let. Podle fotek (které sdílela s celým světem) byla i docela pohledná. Po deseti minutách chatování s přítelem byla schopná mu vyzvonit všechno. Jak je nešťastná, jaké má v rodině problémy, jak nemá žádné kamarády, jak se jí nedaří ve škole, jak je nešťastná v lásce a nemá stálého partnera. Jak je prostě všechno v prdeli. Podotýkám, že na facebooku měla každý den nový naprosto "vysmajlíkovaný" status, dále měla 384 přátel, asi dvacet "sourozenců" a spoustu kluků, kterým posílala pusinky. Proboha, kdo to teda byl? Někdo se jí vloupal do účtu? S kým jsme si to tedy vlastně psali?
Přemýšlím, jak by se na mě díval člověk, se kterým bych se dala do řeči a po deseti minutách by o mě věděl všechno. Přemýšlím, zda by mu to připadalo vtipné, trapné a nebo obtěžující. Přítel je podobný typ jako já, takže po deseti minutách pouhého psaní se zděsil a vrátil notebook zpět bratrovi s tím, že už na to nemá nervy. Ale ono je to asi úplně normální. Asi už je normální svůj život sdílet s ostatními. Asi to tomu obyčejnému životu dává nějaký smysl. Asi je fajn se se svým obyčejným životem občas pochlubit. Otázka je, zda se lidé opravdu chlubí svými životy či něčím, co si vymysleli a vytvořili.
Blog je možná taky taková sociální síť. Nutí mě to uvažovat, zda se také tak přetvařuji. Nevím. Ale jestli ano, tak se to snažím omezit na minimum. O mém blogu ví i přítel, i kamarádky. Na fotkách, které přidávám, nikdy nevypadám jako krasavice. Nenamalovaná, normální. Snažím se působit normálně. Fotky neretušuju, pokud mám na čele zrovna nějaký pupínek, tak ho tam potupně nechám. Ne proto, že bych nechtěla být hezčí, ale docela se bojím, že kdybych byla strojená slečna dokonalá, pak bych neměla žádné čtenáře. Čtenáři přece chtějí vidět, že jsou okolo stejní lidé, jako oni. I já čtu články od blogerek, které se mi nějakou částí podobají. Dokonalé slečně bych jenom tiše záviděla. Teda - kdybych nevěděla, že její dokonalost je často úplně vymyšlená.
Ale možná sdílení informací s ostatními dělá někoho šťastným. Najednou se o obyčejnou slečnu zajímají různí lidé. Najednou objeví pár "lajků" pod svou fotografií a náramě ji to zvedne sebevědomí. Třeba, když o sobě napíše něco smutného, se najedou vyrojí spousta lidí, kteří ji budou chtít litovat. Otázka je, kdy se to proti ní otočí. Sebevědomí nabyté "lajkama" jde totiž stejným způsobem zase srazit k zemi. Stačí jeden hloupý komentář. Jeden vysmátý smajlík. Jedno vyřazení z přátel. A sebevědomí je fuč. Proč si my, lidé, životy tak komplikujeme? Když už to vypadá, že v dohledu není žádný problém, tak si ho vytvoříme uměle. "Proč napsal zrovna tohle? Proč mi nedal like k fotce? O kom se to bavil na své zdi? Proč mi neodpovídá, když mu píšu do chatu? Proč?!" Přestaňme si vytvářet umělé problémy! Komunikace přes písmenka nikdy nenahradí verbální komunikaci. Nikdy přesně nevíme, jak to ten člověk myslel. Skoro všechny spory na sociálních sítích plynou z nedorozumění. Možná se prostě rádi rácháme v problémech a rádi se pak rácháme v sebelítosti. Zvlášť, když se najde padesát lidí, co tu sebelítost ještě podpoří. Ale kdy s tím přestaneme? Až se v tom definitivně utopíme?
Tento článek je přiřazen k tématu týdne "Sociální sítě".
Komentáře
Okomentovat