Když rodič příliš kontroluje

Nedávno jsem se setkala s názorem, že je potřeba své děti neustále kontrolovat, aby neudělaly něco, čeho později budou litovat. I když ještě děti nemám, dovolím se s tímto názorem nesouhlasit.

V jednom daném pořadu bylo řečeno, že je důležité kontrolovat, kam dítě chodí, s kým dítě chodí - ale i co komu píše (třeba smskami či emailem), jak se chová na sociálních sítích či s kým si volá. Tento názor vypustila z úst jedna ze slavných osobností v USA. Uznávám, že v USA asi panují trochu jiné poměry, ale je opravdu nutné z dětí dělat vězně?

Chápu, že strach o dítě je silný. Taky chápu, že rodič nechce, aby dítě udělalo nějakou chybu. Bohužel to ale bývá tak, že čím víc se rodič snaží dítě kontrolovat, tím víc dítě lže. Myslím si to, protože přesně tohle bych asi začala dělat, kdybych ze strany rodičů cítila nátlak. Vztah rodič - dítě je vztah jako každý jiný a je potřeba důvěra. Jasně, třináctiletá holka si často neuvědomuje, že její jednání může negativně ovlivnit její život. Ale tím, že jí budu číst smsky, rozhodně ničeho nedosáhnu.

Myslím, že každý potřebuje nějaké soukromí. Nějaké místečko ve svém životě, kam mu ostatní nemůžou. A je úplně jedno, kolik roků tomu člověku je. Pětiletému dítěti nebude vadit, když se na záchodě nezavře, ale desetiletému už to vadit rozhodně bude. Zatímco desetileté holčičce nebude vadit, když bude mít s bratrem společný pokoj, tak třináctileté slečně to už bude nepříjemné. Bude potřebovat nějaký kout, kde by mohla být sama. Každý potřebujeme trochu soukromí. I kdyby to měl být jen malý deníček schovaný pod polštářem. A každý potřebujeme trochu důvěry.

Moje mamka mi vždy věřila. Nikdy by mi nevlezla na email nebo do mobilu, nikdy by mi nezakázala se s někým vídat. Co by tím dokázala? Kdyby mi řekla, že s daným člověkem nikam nepůjdu - co bych pro příště udělala? Vymyslela bych si, že jdu s někým jiným. Je to to, co rodiče chtějí? Aby jim děti raději lhali? Moc si vážím své mámy, protože vím, že ať bych ji řekla cokoli, neodsoudila by mě. Nikdy by nevstoupila do mého pokoje bez zaklepání, nikdy by si nepřečetla můj deník. Nikdy by mě nesledovala v tom, co dělám či kde jsem. A jaký to má důsledek? Říkám ji vlastně všechno. Když se zeptá, kam jdu a s kým, řeknu ji to, protože nemám žádný důvod jí lhát. A nikdy jsem ho neměla. Naopak za ní někdy přijdu i sama, když chci nějakou radu - aniž by mi něco podobného navrhla. Z toho, že mi věří, vím, že můžu věřit já jí.

Uznávám, v pubertě jsem udělala pár chyb, při kterých jsem si pěkně nabila čumák. Kdyby mě mamka více hlídala, tak bych je asi neudělala. Ale ani bych neměla žádnou možnost se poučit. Tím, že jsem "zakopla a spadla", jsem zjistila, co jsem udělala blbě. Zjistila jsem, co si můžu dovolit. V patnácti člověk může dělat chyby, je ještě dítě. Ale co kdybych stejnou chybu udělala, když bych byla starší? Mohlo by to mít naprosto jiné následky. Malému dítěti můžete třicetkrát říct "to pálí" - ale dokud se alespoň jednou nespálí, tak nezjistí, jak moc to bolí. Mladý člověk, který je neustále kontrolovan, se nikdy nenaučí doopravdy žít. Nikdy nebude samostatný. A nikdy k rodičům nebude mít takovou důvěru, aby jim říkal pravdu. Chcete být opravdu dobrým a zodpovědným rodičem? Mluvte se svými dětmi. Ptejte se je na různé věci, debatujte s nimi, ptejte se na jejich názor. Ale nelezte jim do soukomí a nesuďte je. Když nebudete věřit vy jim, nebudou vám moct věřit ani ony.

A jaký je váš vztah s rodiči? Máte k nim důvěru? Odpustili by vám, kdybyste něco provedli? A přiznali byste se k tomu?